Šimpanzi nad propastí

Bohové musejí být neviditelní

„Naši bohové jsou neviditelní. Nemůžeme je vidět, ale oni mohou vidět nás.” Tato věta zazněla z úst pana Mosese, který nás doprovázel na naší poslední výpravě za šimpanzi poddruhu ellioti. Skupina tohoto poddruhu žije na severozápadě Kamerunu právě v naší horské oblasti Abongphen, která náleží vesnici Kedjom-Keku.

Pan Moses i ostatní lidé z lesa (jak zní český překlad Kedjom-Keku) věří, že pokud chcete tyto inteligentní a ohrožené tvory spatřit, musíte nejdřív přinést oběť lesním bohům. Ti žijí v těch nejhustších lesích, pod nejhlubšími vodopády, prostě tam, kam se člověk bojí vkročit. Ze svých ukrytů vylézají pouze v noci, aby se podívali po nějakém jídle.

Naši šimpanzi v noci klidně spí ve větvích vysokých stromů. Za postel si vybírají jen nejstatnější dřeviny, které odolávají i silnějším poryvům větru. Jde výhradně o dva druhy stromů z rodů Trombosia a Carapa. Šimpanz si pod sebe nahrne hromadu větví, na nichž si ustele. Každý den přitom uléhá do nového, čistého hnízda.

Stromy sloužící jako šimpanzí noclehy bohužel také poskytují dřevo vhodné na tradiční kmenové masky lidí z lesa. Nejen lov a přeměna původních lesů na zemědělskou krajinu, ale i selektivní kácení těchto dřevin proto mohou za rapidní pokles populace poddruhu ellioti.

Spatřit šimpanze v horském mlžném lese není vůbec snadné. Ani při použití kamerových pastí jsme nebyli úspěšní. Naše poslední výprava nicméně skončila radostněji než ty předešlé. Jako vždy jsme viděli pouze hnízda a pár stop. Jedno z hnízd ovšem bylo tentokrát dvakrát větší než ostatní, což značí přítomnost matky s mládětem. V delším horizontu ale taková skvělá novina nemusí znamenat vůbec nic.

Les, který má teď rozlohu něco málo přes 5 000 hektarů, není dostatečným útočištěm ani pro tak malou skupinu, jako je ta naše abongphenská. Šimpanzi urazí za potravou až desítky kilometrů denně. Horský mlžný les v Kedjom-Keku tak přejdou z jedné strany na druhou i za jediný den. Ještě důležitější než plocha jejich přirozeného biotopu je však jeho propojenost. Ta umožňuje šimpanzím rodinám komunikovat mezi sebou a brání nebezpečnému příbuzenskému křížení. Genofond populace tak zůstává zdravý.

Tropický deštný les, domov tohoto primáta, ovšem masivně mizí a stává se rozdrobenou mozaikou na mapě.  Pokud se nepodaří zastavit úbytek lesa a nezačne se okamžitě zalesňovat, naši blízcí příbuzní v následujících dekádách vyhynou.

Příslib lepších časů pod sopkou

Do městečka Limbe rád jezdím ze tří důvodů. Leží na úpatí čtyřkilometrové hory Mt. Cameroon, kterou mě baví dobývat. Příští rok bych také rád běžel závod Race for hope, jehož přesná polovina se nachází na vrcholu této stále činné sopky. Z opačné strany je Limbe obklopeno horkým Atlantikem. Jeho pobřeží lemují černé písečné pláže, které jsou většinu roku opuštěné. V centru města se pak nachází Limbe Wildlife Center – záchranná stanice pro desítky druhů primátů, především goril, šimpanzů, mandrilů a nejohroženějších drilů.

Poprvé jsem se do Limbe podíval hned při mé první návštěvě Kamerunu. Strávil jsem tam necelý týden, navštívil všechna výše zmíněná místa a hned si je oblíbil. Dva roky na to jsem poznal Glenna Johna, hlavního chovatele LWC a lektora ekologických seminářů pro základní školy v regionu i mimo něj. Hlavní náplní jeho lekcí je ochrana přírody, především pralesa.

Jeho semináře loni navštívila i dvacítka dětí z rezervace Dja. Dovezl je sem „Toulavý autobus“ ředitele pražské zoo pana Bobka, aby děti viděly gorilu i jinak než na talíři. Lov bushmeatu, tedy zvěřiny z pralesa, je dnes jednou z největších hrozeb pro všechny velké savce – gorilami počínaje a slony konče.

Letos se v LWC chystá velká událost. Do přírody bude vypuštěno více než padesát drilů černolících, kteří jsou považováni za nejohroženější primáty v Africe. Na svazích Mt. Cameroon, kde můžeme najít největší populaci tohoto druhu, jich žijí necelé tři tisíce.

K  záchraně však nestačí jen zvířata vypouštět do volné přírody, ani vozit děti dívat se na jejich ještě živou večeři. Než tyto děti dospějí, projdou všechny gorily – i ty navrácené do přírody – trávicími trakty jich samotných, jejich otců a „gurmánů“ z Yaoundé a Doualy. Tam ostatně míří 90 % zvěře ulovené v rezervaci Dja.

Dokud bude poptávka, bude i nabídka. Lidé v Africe jsou chudí a chytají se každého stébla. Dobrý lovec bez problémů uživí svou rodinu. S tím si vystačí; netrápí ho, že zítra dojdou gorily, a tak bude muset načít šimpanze. Zároveň se ale nebude bránit jiné alternativě, stejně výnosné a nejlépe méně pracné. Glen s kolegy začali před třemi lety „přeučovat“ lovce na chovatele prasat a drůbeže. Začali na čtyřech lovcích, dnes jich je přeučených už skoro padesát. O pět desítek lovců méně!

Pomáhat a nechránit

Jistá starší Francouzka vede „záchrannou stanici“ pro šimpanze kousek od města Edea na jihu Kamerunu. Papaya France, jak paní Patricia Leschaeve pojmenovala svůj nápaditý podnikatelský záměr, je ale záchrannou stanicí jen naoko.

Dostat se k této dámě není snadné. Již od začátku naší cesty jsme měli pocit, jako by nás vedli na nějaké tajné místo, kam se obyčejný člověk nemá šanci dostat. Po příjezdu do Edea jsme byli při prvním dotazu, kde můžeme najít šimpanze, odkázáni na nejdražší hotel ve městě. Recepční se sám ujal role průvodce a nabídl nám (rozuměj vnutil) pomoc při shánění dopravního prostředku.

Stará Toyota Corolla na sebe nenechala dlouho čekat a po prašné cestě jsme se vydali ke stanici. Na konci putování se objevil nevelký ostrov uprostřed řeky. U jeho břehu stála skupina pěti starších šimpanzů a hladově se na nás dívala. Došlo nám, pro koho byl ten stokilový pytel plný banánů a jiného ovoce, který jsme před cestou museli koupit.

Na břehu k nám pak nadšeně přibíhala čtyři mláďata. Nejstaršímu mohl být maximálně rok. Mladí šimpanzi se mohou snadno stát domácím mazlíčkem, který vám bude denně dělat spoustu radosti – ale jenom než dospěje. Pak se z roztomilé „hračky“ stává agresivní nezvladatelný tvor, jenž může člověka ve vteřině usmrtit.

Mláďata nám hned skočila kolem krku a začala si vyžadovat pozornost. Nepopsatelný pocit prvního dotyku s naším příbuzným brzy vystřídaly tázavé pohledy. Co s těmi šimpanzími mladíky a slečnami dělají, když vyrostou? Majitelka Papaya France si přece musí po letech chovu uvědomovat, že takto přítulní nebudou věčně. Ohlédl jsem se za sebe a znovu viděl těch pět hladových šimpanzů. Jako by prosili „vezmi nás odsud“. Jsou nadosmrti odkázáni na prostranství ostrova, kam jim čas od času parta bělochů přiveze pytel žrádla.

Potvrzení, že tu něco není v pořádku, se mi dostalo velmi brzy. Náš průvodce po půl hodině s mláďaty zavelel k odchodu, ale před tím chtěl ještě zaplatit. Řekl si o víc, než jsme se původně domluvili. To by mě ani tak nepřekvapilo. Ale když se s ním náš kamarád Romanus, který nás doprovázel, dohadoval a nechtěl přistoupit na jeho náhlou změnu podmínek, průvodce jen stroze odvětil, že jsme přece bílí a že za pomazlení se šimpanzem zaplatíme cokoli – tak ať mu nekazí byznys.

Po návratu z tohoto šimpanzího vězení jsem kontaktoval pár svých přátel, kteří by mohli pomoct s uzavřením svérázné „záchranné stanice”. Mimo jiné jsem se dověděl, že nezisková organizace LAGA (The Last Great Ape Organization Cameroon) se o to snaží už několik let. Neúspěšně – majitelka má podplacené všechny potřebné úředníky.

Otázkou zůstávalo, kde neustále bere nová a nová mláďata. „Nakupuje na černém trhu,“ zněla odpověď. Totéž dělá s jinými druhy Milan Jeglík na Sumatře. Oba tím černý trh podporují a podněcují lovce, aby lovili více zvířat – nejlépe matky. Jejich mláďata totiž mohou snadno prodat nějaké dobré duši, jakou jsou tito dva výše zmínění.

* * *

Zpátky v kamerunských horách Kedjom-Keku se nám dlouhé tři roky nepodařilo potkat ani jednoho šimpanze v jeho přirozeném prostředí. Jsou to zvířata plachá, která se nelehko stopují. Především jich však rapidně ubývá a šance na jejich spatření v pralese budou bez výrazné pomoci menší a menší.