Profesor Jan Buchar: Život zasvěcený pavoukovcům

Na zahájení 29. evropského arachnologického kongresu, který se konal minulý rok v Brně, sklidil profesor Buchar za svou úvodní řeč ohromný, neutuchající aplaus. Bylo to rozloučení.

Dne 17. listopadu 2015 pan profesor zemřel. Byl vůdčí osobností české i světové arachnologie, významným zoologem, který ovlivnil rozvoj české arachnologie od 60. let minulého století až do současnosti. Arachnologové mu říkali „náš táta pavouk“ – to vystihuje vše. Byl zakladatelem a duchovním otcem velké české arachnologické školy. Několika generacím předával nejen své vědomosti, ale také kus sebe sama.

Narodil se 18. února 1932 v malebné vesničce Bystrá nad Jizerou v podhůří Krkonoš, obklopen nádhernou přírodou. Celá jeho rodina měla přírodu ve velké lásce. Bylo tedy docela přirozené, že osudem pana profesora, jeho povoláním i posláním, se stala právě příroda. Dráha vysokoškolského pedagoga mu snad byla předurčena.

Po absolvování gymnázia v Jilemnici nastoupil roku 1951 ke studiu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1951–1955). Od fakulty a Prahy se už neodloučil. Studoval zde, vyučoval, bádal, stál ve vedení katedry zoologie (1986–1990) a oddělení zoologie bezobratlých (1990–1995). V roce 1994 byl jmenován profesorem. Do posledních dnů na fakultu pravidelně dojížděl a pracoval.

Vždy zastával názor, že vědecký výzkum na univerzitách musí mít širokou základnu a rozmanitost. Vedle moderních biochemických přístupů je nutno uplatňovat srovnávací morfologii, ale také regionální faunistický výzkum či ekologii. V jednom rozhovoru zmínil, že lidstvo neohrožují nedostatky v chápání evoluce, nýbrž nedostatečné využívání bioindikačních metod. Ty umožňují posuzovat kvalitu životního prostředí na základě výskytu vhodných organismů.

Tématem jeho diplomové práce byli ještě nálevníci, ale již od roku 1958 se systematicky věnoval pavoukům. Jeho učitelem a konzultantem se stal profesor František Miller (1902–1983) z Vysoké školy zemědělské v Brně. První arachnologické zkušenosti získával profesor Buchar při studiu lučních společenstev metodou formalínových pastí, kde hlavní složku pavoučí fauny tvořili slíďáci.

Právě slíďáci se stali jeho celoživotním předmětem výzkumu a velkou láskou. Vypracoval mnoho publikací, kde je řešena taxonomie, faunistika, zoogeografie i ekologie této skupiny. Pan profesor zpracovával materiál slíďáků nejen z území České republiky, ale i z Evropy, Nepálu, Bhútánu, Mongolska, Kavkazu a Hindúkuše. Stal se tak celosvětově uznávaným odborníkem na taxonomii a zoogeografii slíďáků z palearktické oblasti, která zahrnuje Evropu, většinu Asie a severní Afriku.

Na to navázala bohatá spolupráce se zahraničními institucemi. S řadou významných vědců publikoval mnoho původních prací. Zcela osudové bylo setkání s profesorem Konradem Thalerem na IV. mezinárodním arachnologickém kongresu v Paříži roku 1968, z něhož vzešlo celoživotní blízké přátelství, vzájemné navštěvování, 16 vědeckých publikací a pět popisů nových druhů.

Na poli české arachnologie vytvořil profesor Buchar zásadní publikace, které jsou v jistém smyslu mezníkem v poznání české i slovenské fauny pavouků. Tato díla jsou zaměřena nejen na komplexní studium pavouků České republiky, ale také na využití získaných dat k definování ekologických nároků jednotlivých druhů a ke sledování změn v životním prostředí.

Při svém rozboru pavoučí zvířeny Čech zjistil, že druhové složení pavouků dobře vypovídá o míře ovlivnění krajiny člověkem. Bucharova klasifikace vztahu jednotlivých druhů k původnosti stanoviště se stala modelem i pro další živočišné skupiny (zejména v entomologii) a také základem moderní české arachnologické školy. Následovaly další projekty, například síťové mapování pavouků, které přispěly k vytvoření objektivních podkladů pro zhodnocení hojnosti jednotlivých druhů a pro vytvoření map jejich výskytu.

Téměř padesátileté studium české arachnofauny i středoevropských pavouků završil pan profesor vydáním Katalogu pavouků České republiky. Jde o stěžejní dílo, které poskytuje řadu možností k hodnocení přírodních poměrů naší vlasti a je využíváno arachnology i ekology z celé Evropy. Kniha obsahuje charakteristiky 830 druhů pavouků z ČR a dodnes je bezpochyby nejlepším národním katalogem pavouků na světě.

Důkazem vědecké erudice profesora Buchara je 130 původních odborných prací. Velmi bohatá byla také jeho popularizační činnost, o čemž svědčí přes 40 článků v populárně naučných časopisech, několik knih i účast na tvorbě přírodovědných filmů.

Přepracoval knihu V říši pavouků (1973) od významného předválečného zoologa Jiřího Bauma a přeložil publikaci Johna Cromptona Život pavouka (1975). Téma pavouků pak zpracoval v další knize Naši pavouci (1998, 2001). Pro studenty sepsal několik skript a učebnic, například Zoogeografie (1983), Stručný přehled soustavy bezobratlých (1995) nebo Klíč k určování bezobratlých (1995).

Sám byl dlouholetým členem řady redakčních rad odborných časopisů, například Arachnologische Mitteilungen, Věstník Československé zoologické společnosti (později Acta Societatis Zoologicae Bohemicae), Opera Corcontica či populárně vědeckého časopisu Živa.

Výsledky svého výzkumu aktivně prezentoval na vědeckých setkáních tuzemských i zahraničních. Byl čestným členem Evropské arachnologické společnosti, dlouholetým aktivním členem mezinárodní arachnologické organizace ISA a Německé arachnologické společnosti ARAGES. Jako člen kolektivu autorů se podílel na vzniku publikace evropského významu, kterou byl Seznam pavouků střední Evropy.

V České republice působil v mnoha vědeckých a ochranářských organizacích. Především založil a dlouhá léta vedl Arachnologickou sekci Československé společnosti entomologické, z níž se později stala samostatná Česká arachnologická společnost. Organizoval věhlasné sběrací exkurze na území Čech i Moravy. Nezapomenutelných je také více než 70 pravidelných seminářů pořádaných na Přírodovědecké fakultě UK, kam se sjížděli arachnologové z celé republiky.

Profesora Buchara si jeho kolegové vážili nejen pro jeho vynikající určovací schopnosti a široké znalosti, ale především pro jeho lidský přístup. Každý, kdo navštívil jeho pracovnu, byl navíc fascinován množstvím odborné literatury a původních prací nebo rozsahem srovnávací sbírky. Nyní je jeho sbírka i řada knih uložena v Národním muzeu v Praze.

Většina z nás poznala pana profesora právě při svých studiích – byli jsme jeho žáky a on nám byl nesmírně milým, laskavým, ochotným učitelem a vynikajícím přednášejícím. Vedl asi 50 arachnologických prací zaměřených na faunistiku, ekologii a ochranu přírody, zoogeografii, taxonomii, morfologii, histologii, cytogenetiku nebo etologii.

Jeho přednášky vyslechly tisíce studentů. Vzpomínáme na jeho inspirující přednášky o arachnologii, zoogeografii, zoologii bezobratlých i řadu dalších. Konaly se ve velkých aulách, nebo jen pro pár studentů u stolu v jeho pracovně.

Ještě větším zážitkem bylo vyrazit s panem profesorem do terénu – byl dokonalým znalcem přírody i české krajiny. Vedl také několik zahraničních expedic na Kavkaz a do centrální Asie. Vzpomínáme na ty společné cesty. Stoupáme ke skalnaté stepi a začínáme sledovat aktivitu pavouků na dubových porostech, začínáme pavouky detailně pozorovat, začíná pravá arachnologická škola…

Nás, své arachnologické žáky, dlouhá léta vedl, inspiroval, povzbuzoval. Dostali jsme příležitost poznat jeho neopakovatelnou školu a být její součástí. Přivedl nás k celoživotnímu zájmu – k poznávání života pavoukovců na této planetě. Pane profesore, chybíte nám.