Nebezpeční živočichové Středomoří, 2. část

Ve dvoudílném článku si představíme nebezpečné zástupce různých živočišných kmenů. Vybírali jsme důležité nebo zajímavé druhy; nejde o kompletní seznam všech hrozeb, s nimiž se lze ve Středomoří setkat.

Pokud vás v moři něco požahá, kousne či štípne, nepropadejte panice – vyhledejte hned lékařské ošetření a uvidíte, že všechno bude zas v pořádku.

V prvním díle jsme mluvili hlavně o žahavcích, ale také o kroužkovcích, plžích a krabech. Dnes naši hitparádu nebezpečných zvířat dokončíme.

Sumýši, nazývaní také mořské okurky, patří do kmene ostnokožců. Na první pohled vypadají neškodně, ale umí překvapit některými svými „manýry“. Při ohrožení vypouštějí sumýši mnoho dlouhých lepivých vláken, která útočníka omotají nebo odvedou jeho pozornost. Vlákna poté rychle tvrdnou. Jiné druhy zas produkují jed zvaný holothurin. Pro mnoho ryb je smrtelný, pro lidi však příliš nebezpečný není. Může ale způsobit problémy při kontaktu se sliznicemi. V nebezpečí dokážou sumýši dokonce vyvrhnout na predátora část svých vnitřností. Ty nepřítele zalepí či zabijí a do několika týdnů opět zregenerují.

Z ježovek stojí za zmínku ježovka Centrostephanus longispinus, jejíž jemné duté ostny se při dotyku snadno lámou. Kvůli trnům a zpětným háčkům jdou pak obtížně vyprostit z rány. Místo vpichu se navíc vlivem jedovaté tekutiny obsažené v ostnech zbarví černomodře. Tento druh naštěstí obývá skalní převisy a stinná místa ve větších hloubkách. Při běžném plavání nebo šnorchlování na něj tedy zřejmě nenarazíte.

Kmen strunatců a třídu paryb zastupuje v našem seznamu parejnok elektrický (Torpedo marmorata). Při lovu i obraně používá elektrické výboje – a umí vyvinout napětí až 220 V. Krátký, ale poměrně silný výboj parejnoka dokáže u člověka vyvolat momentální šok, nemívá však žádné jiné důsledky.

Mezi nebezpečné ryby patří muréna obecná (Muraena helena). Je agresivní a kouše – ovšem většinou jen tehdy, když je podrážděna nebo harpunována. V neošetřené ráně po kousnutí hrozí rozvinutí druhotné infekce. Krev murény obsahuje jed ichtyotoxin.

Dalšími rybkami, s nimiž se můžete setkat, jsou ropušnice. Jedná se především o ropušnici obecnou (Scorpaena scrofa), r. skvrnitou (S. porcus), r. madeirskou (S. maderensis) a r. menší (S. notata). Ropušnice mají jedové žlázy, které ústí při základně ostrých ploutevních paprsků. Ústím těchto žláz jsou opatřeny první ostré paprsky břišních ploutví, ploutve hřbetní a řitní. Paprsky mají ostrou špičku a podélnou rýhu, po níž stéká jed ze žlázy.

Ropušnice používají jed pouze na obranu. Spoléhají se na svou nenápadnost, a pokud se přiblíží vetřelec, zůstávají v klidu – jen napřímí ostny v hřbetní ploutvi. Pokud jste neopatrní, můžete se o ropušnici poranit, tyto případy jsou však vzácné. Okamžitá pronikavá bolest někdy po čase ještě zesílí a zraněné místo bývá dlouho oteklé. Bodnutí je bolestivé, ale není životu nebezpečné.

Ryby ostnatci – ostnatec velký (Trachinus draco) a ostnatec tečkovaný (Trachinus radiatus) – se často zahrabávají do písku. Mají proto vysoko položené oči a ústa směřující šikmo nahoru. V jejich první hřbetní ploutvi se nachází 5–7 ostnitých paprsků a na skřelích pak dlouhý, dozadu namířený trn. Ostnité paprsky jsou potaženy tenkou pokožkou a mají dvě podélné rýhy, do nichž ústí jedové žlázy.

Poranění od ostnatců hrozí při koupání na mělčinách, protože tyto ryby při vyrušení nikam neunikají, pouze naježí ostny. I potápěči se mohou k ostnatcům snadno přiblížit. Po bodnutí následuje silná bolest a pálení, které se rozlévá po okolí rány. Rána otéká a otok přetrvává několik dní. Mohou se přidat ještě další příznaky, jako je zvýšená teplota, zvracení nebo nadměrné pocení.

Také nebehled obecný (Uranoscopus scaber) má jedové žlázy u báze tvrdých paprsků první hřbetní ploutve a skřelového trnu. Navíc je vybaven orgány produkujícími elektrický výboj.

Možná se teď ptáte: „A co žraloci? Žijí ve Středomoří také žraloci?“ Samozřejmě ano. Podle různých zdrojů se jich zde vyskytuje 45–50 druhů. Je mezi nimi také žralok lidožravý neboli bílý (Carcharodon carcharias). Protože v příbřežních oblastech ubývají ryby, které jsou jejich hlavní kořistí, zdržují se žraloci převážně na volném moři daleko od břehů.

Uvádí se, že od roku 1899 došlo ve Středozemním moři k šedesáti případům napadení člověka či lodi žralokem. Přihlédneme-li však k počtu koupajících se lidí, je toto číslo velmi malé a útoku těchto predátorů se tedy nemusíme moc bát. Poslední útok na plavce je ostatně doložen z roku 1993.