Kedjom-Keku pomáhá Africe už čtyři roky

Psal se rok 2010 a já se právě vrátil ze své druhé výpravy do Kamerunu. Strávil jsem necelé dva měsíce u pastevců v horské oblasti Abongphen ve vesnici Kedjom-Keku.

Proč jsem vlastně do Kamerunu odjel? Jako student, tedy vědec začátečník, jsem chtěl sbírat data pro svou diplomovou práci. Týkala se úbytku místních horských mlžných lesů a jeho vlivu na ptačí společenstva. Ze začínajícího ornitologa jsme se ovšem postupně změnil na „toho bílýho, co slíbil, že tu postaví školu“. V životě jsem toho předtím hodně nasliboval. Vlastně i potom. Své sliby se snažím vždy plnit, jen se to někdy podaří až s několikaletým zpožděním.

Jako by to bylo včera.

Seděl jsem se svými hostiteli z kmene Bororo, a ačkoli jsou to muslimové, popíjeli jsme zdejší magický bílý nápoj – palmové víno. Lehce pod vlivem tříprocentního alkoholu ze mě najednou vypadlo: do dvou let vám tu postavím školu.

Za vším hledej ženu

Byl jsem tehdy zamilován do Juliathu, která stejně jako její rodiče a většina sourozenců neuměla číst ani psát. Příslib postavit školu pro mě tedy měl i další rozměr. Po návratu domů jsem dlouho neváhal. S přáteli Jožkou Petrem a Nikol Kadlecovou jsme založili občanské sdružení Kedjom-Keku. Měli jsme jasnou vizi: postavit v horách Kedjom-Keku školu, zachránit tamní horský mlžný les a představit v Česku Afriku takovou, jaká opravdu je.

Uplynuly přesně dva roky od původního nápadu a 22. ledna 2012 jsme poklepali na pomyslný základní kámen. Škola začala růst. Společně s Jindrou Ráftlem, který školu navrhl a vedl její stavbu, s Honzou Mastníkem, který nám vše zdokumentoval, s Vladimírem Viktorem Vacátkem a s pomocí několika desítek místních dělníků jsme školu za 120 dní postavili. Pojmenovali jsme ji „Škola v mlze“. V listopadu 2012 v ní začaly Verča Heczková a Terka Havalová učit našich prvních sedm studentů.

Druhý školní rok

Od loňského podzimu, kdy Škola v mlze vstoupila do svého druhého školního roku, ji navštěvují více než dvě desítky dětí ve věku od tří do deseti let. Verča Heczková právě provádí výzkum zaměřený na vzdělávací metody. Už teď musela konstatovat, že kvalita škol ve vesnicích je na hodně špatné úrovni a se Školou v mlze se nedá ani v nejmenším srovnávat. Naši žáci zvládají látku, kterou umí děti z vesnických škol až ve čtvrté třídě. Jsem proto na naše učitele hodně pyšný. Během jednoho měsíce u nás začne učit i první Kamerunec. Postupně by měli Kamerunci nahradit všechny české a slovenské dobrovolníky.

Pojďme na to od lesa

Na přelomu roku 2012 začal vznikat dokumentární film o Ernestu Vunanovi – Muž, který sází stromy. Premiéru měl 22. června 2013 v kině Bio Oko a od té doby už získal četná ocenění na tuzemských festivalech. Na rok 2014 chystáme velkou tour po celé republice, aby tento film mělo možnost vidět co nejvíce lidí.

Společně s Ernestem Vunanem, hrdinou výše zmíněného filmu, a s botanikem Kennethem začínáme spřádat plány, které povedou k zastavení úbytku horských mlžných lesů a k jejich postupné obnově.

Kennetha Taha jsem poznal právě díky Ernestovi. Seznámil mě s ním před pěti lety, ale už si ani nevzpomenu, kdy a kde to přesně bylo. Čas tu letí rychleji, a tak se snáz zapomíná. Kenneth za námi po delší době přijel na pár dní do hor. Dva roky tu nebyl a hned od začátku mu bylo jasné, že se situace pořád zhoršuje. My na místě monitorujeme situaci kontinuálně už tři roky a bohužel musíme konstatovat totéž. Úbytek lesa je čím dál větší a je opravdu na čase kácení horských mlžných lesů zastavit. Lehké to samozřejmě nebude. Lidé potřebují půdu, aby uživili své rodiny. Ale za jakou cenu? Za cenu toho, že děti nebudou mít co pít, nic už jim nikdy na poli nevyroste a o „střechu nad hlavou“ přijde několik stovek vzácných, často kriticky ohrožených druhů rostlin i zvířat.

Důležitost a funkce lesa – v době, kdy nárůst počtu obyvatel je v Kamerunu 3 % ročně –, ale nespadá do kategorie věcí nezbytných k přežití. Zalidňování afrického kontinentu je známý fenomén, ovšem jeho dopady už se tolik nediskutují. Ztráta původních biotopů v Africe může mít daleko fatálnější dopady, než kdy měla u nás. Ubývá srážek, půda vysychá a potoky už nemají takovou sílu jako před dvaceti lety. Teplota v horách stoupla o více než tři stupně. Dřív jste mohli nad ránem pozorovat krystaly ledu pokrývající horské prameny. To už zde nikdy neuvidíte. Farmaření a pastva dobytka zkrátka nejsou v takovéto podobě udržitelným zdrojem obživy.

Jak z toho ven

Zvyk je železná košile a měnit zaběhnuté „tradiční“ zemědělské postupy se domorodcům nechce. Působení na ty nejmladší zdaleka nestačí. Než vyrostou, les už tu žádný nebude. Je proto na čase zaměřit se víc na farmáře a pastevce. To se ovšem neobejde bez nabídky alternativních zdrojů obživy. Pokud totiž chcete „brát“, musíte i „dávat“ – brát budeme půdu na obnovu lesa a na oplátku dávat mikropůjčky.

Myšlenka je taková, že místní lidé od nás dostanou půjčku například ve formě včelího úlu, sazenic medonosných stromů, chovného páru králíků a podobně. Farmáři pak budou motivováni sázet více stromů, aby měli více medu. Lovci nebudou mít důvod chodit do lesa s puškou. První sklizeň nebo vrh farmářům necháme, druhým nám svou půjčku splatí. Díky tomu budeme moci obdarovat další farmáře.

Bude muset dojít i k určitým restrikcím ohledně vypalování a kácení lesa. V nejbližší době nás čeká návštěva u delegátky zastupující ministerstvo lesnictví v severozápadním regionu Kamerunu. Doufejme, že nebude ke stávající situaci tak lhostejná jako většina úředníků. Vypalování již odlesněných ploch je především v režii pastevců, kteří vypalováním zabíjejí klíšťata v trávě a umožňují trávě v období sucha znovu vyrašit. I toto se však dá řešit jinak – sadbou odolnějších druhů trav, které jsou pro krávy výživné i za sucha, a každoročními koupelemi dobytka pro odklíštění.

Je také nutné zintenzivnit zemědělství. Ne však cestou chemického hnojení, k němuž se uchyluje většina místních farmářů. Zřídili jsme dvě experimentální pole, jedno hnojíme kravským hnojem a druhé jsme nechali nehnojené. Již po dvou měsících si každý mohl všimnout značného rozdílu v produkci našich plodin. Další alternativou je zakládání kompostů. Biologického odpadu je zde opravdu neomezené množství, stačí ho jen využít.

Začarovaný kruh

Na první pohled se může zdát, že záchrana lesa a jeho postupná obnova je jednoduchým cílem. Ale zásadně měnit zaběhnuté systémy jednoduché není. Proč by si měl místní člověk přidělávat práci, když jde zatím vše i bez námi požadovaných změn? Situace se ale stále zhoršuje. Oblast vysychá a pole nemají dostatečnou vláhu. Farmáři proto mění koryta lesních potoků a odvádějí je na svá pole. To má za následek vysychání lesů, které pak snáze hoří.

Začarovaný kruh je vždycky těžké opustit…

Více informací o aktivitách Kedjom-Keku a o tom, jak je můžete podpořit, najdete na webu kedjom-keku.com.

Všechny fotografie: © Kedjom-Keku