Hýlové rudí I.: Příběh krásy a nevěry

Když se řekne hýl, představí si asi většina z nás krásně zbarveného samečka hýla obecného (Pyrrhula pyrrhula). Tento pták sice není úplně nejběžnější, každý alespoň trošku pozorný milovník přírody jej už ale v životě jistě několikrát viděl.

Stejný rodový název však české názvosloví přiřklo i dalšímu druhu ptáků z čeledi pěnkavovitých, hýlu rudému (Erythrina erythrina, dříve Carpodacus erythrinus). Významný příspěvek k poznání tohoto vzácného ptáka přidal a stále přidává tým zoologů, v němž naši fakultu zastupují mimo jiné docenti Tomáš Albrecht a Pavel Munclinger.

„Historie našeho výzkumu hýla rudého začala už v devadesátých letech minulého století, kdy si Tomáš Albrecht vybral pro svou diplomovou práci právě tento u nás doposud málo známý druh ptáka. Studovat zvláštní druh, navíc v bažině na nepřístupném místě ve Vltavském luhu na Šumavě, vypadalo nejprve jako velmi zvláštní nápad. Čas však ukázal, že šlo o myšlenku skutečně skvělou. Hýl rudý je totiž vynikající modelový druh, díky kterému můžeme nahlédnout do tajů kuchařky evoluce.

Volba tohoto druhu měla i praktické výhody. Hýlové nedaleko od vesničky Želnava žijí v malé semikolonii, jejich hnízda se tedy nacházejí výlučně na poměrně malé ploše, která je izolovaná od výskytu hýlů na jiných místech. Bylo proto možné najít většinu hnízd a pochytat téměř všechny jedince na lokalitě, což se zvlášť u ptáků podaří jen zcela výjimečně,“ vysvětluje šéf katedry zoologie Pavel Munclinger důvody, které vedly naše vědce ke studiu hýla rudého.

Výzkumy hýlů rudých začaly u šarlatově rudé barvy peří, která dala těmto ptákům název. Šarlatová je typická pouze pro samečky – samičky jsou, jak tomu u ptáků často bývá, nenápadně (krypticky) zbarvené. Barva peří samečků však není u jedince po celý život stejná. Mladí jedinci jsou zbarvení do zelenohněda, připomínají samičky a rudnou až postupně. Stejně tak ale mohou v průběhu života i znovu „blednout“. Zbarvením se navíc liší i jedinci v populaci mezi sebou navzájem. Zjistí-li biolog takové rozdíly, je velmi pravděpodobné, že se probudí jeho odborný zájem.

V případě proměn zbarvení jde velmi často o procesy spojené s jedním z významných motorů evoluce – s pohlavním výběrem. „Zbarvení hýlů rudých lze považovat za takzvaný upřímný signál (anglicky honest signal) vypovídající o kvalitě samce. Tímto principem se v biologii myslí, že určitý tělesný (fenotypový) rys samce dává samičce jasně na srozuměnou, že její potenciální partner je v dobré kondici. O takové samce je pochopitelně mezi samičkami podstatně větší zájem. A čím větší zájem, tím více potomků může samec zplodit. Odborně říkáme, že se tím zvýší jeho evoluční zdatnost čili fitness,“ říká Pavel Munclinger.

Výzkumy vedené Tomášem Albrechtem prokázaly, že u hýlů rudých tomu tak skutečně je. Barvivo, které dává peří jejich samců rudou barvu, sice pochází z potravy, jeho konkrétní odstín je ale jednoznačně spojen se zdravotním stavem jedince. Můžeme tedy skutečně říci, že čím výraznější barvu samec má, v tím lepší kondici se nachází.

U hýlů se k tomuto jednoznačnému upřímnému signálu přidává ještě jedna zajímavost. Tento pták žije v párech, samečci však mají poměrně velkou tendenci své vyvolené „podvádět“ a pářit se s jinými samičkami. Aby zoologové zjistili, zda krásné zbarvení předurčuje samečka k většímu počtu „záletů“, bylo potřeba využít  sofistikovanější techniky.

Genetické analýzy nakonec odkryly  podivuhodný příběh, který se ve světě hýlů odehrává. Atraktivní, tedy v první řadě krásně vybarvení samci jsou na tom skutečně dobře. Nejenže dokáží svést řadu samiček v okolí, ale na druhou stranu je nepodvádějí jejich vlastní partnerky. Takový samec je nakonec z evolučního hlediska nesmírně úspěšný: má více mláďat, než kolik je vajíček v hnízdě, o které pečuje společně s partnerkou.

„Jsou to zkrátka borci,“ shrnuje lakonicky Pavel Munclinger.

Ve druhé části povídání o hýlech rudých se s biology vypravíme do světa. Prozkoumáme trasy každoročního tahu hýlů a přistihneme evoluci takříkajíc při činu.