Fosilie měkkýšů vyprávějí příběh krajiny

Ve šlépějích doktora Ložka jde mimo jiné mezinárodní tým, ve kterém působí také docentka Lucie Juřičková z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty UK. Tým loni uspěl ve velmi tvrdé konkurenci 389 vědeckých skupin a jeho projekt se stal jedním z devatenácti, jež získaly podporu z Česko-norského výzkumného programu.

Projekt nese název „Human, Agricultural and Climatic Impact on Ecological Rules: Macroecological Analysis of Paleobiological Datasets“. Jeho hlavním českým řešitelem je Arnošt L. Šizling z Centra pro teoretická studia, což je společné pracoviště Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy.

Tým složený z terénních biologů, teoretických ekologů a archeologů analyzuje vývoj krajinných celků v Evropě po ústupu posledního kontinentálního zalednění – tedy zhruba od roku 9 500 před naším letopočtem.

Po tom, jak takový vývoj probíhal, lze pátrat prostřednictvím několika různých metod. Mezi nejoblíbenější dnes patří přístupy založené na molekulární genetice. S jejich pomocí mohou vědci analyzovat genetickou informaci v současných populacích organismů.

Na základě těchto dat pak dokážou odhadnout, kde se dříve nacházela centra biologické rozmanitosti. O takových centrech lze pak důvodně předpokládat, že odrážejí reálné přírodní poměry ve více či méně vzdálené historii.

Molekulární přístup má však jednu slabinu: vzniklá představa o biologickém rázu minulých krajin je založena pouze na nepřímých důkazech. Pro přímé důkazy je stále nutné se obracet k terénnímu výzkumu.

A právě v něm spočívá jádro práce, kterou do česko-norského projektu přispívá jeho spoluřešitelka za naši fakultu Lucie Juřičková. Navazuje při tom na celoživotní dílo geologa a klasika českého výzkumu čtvrtohor Vojena Ložka.

„Doktor Ložek vykopal během svého života na 300 profilů čtvrtohorními usazeninami. Jsou mezi nimi profily z celého území Československa, a to z různých typů stanovišť a různých nadmořských výšek. Taková síť je v podstatě světový unikát,“ vysvětluje docentka Juřičková, jejíž specializací je ekologie a paleoekologie evropských měkkýšů.

„Vojen Ložek nestihl zdaleka všechny profily zpracovat – tento úkol čekal na nás. Usilujeme také o přesné datování vzorků pomocí radioaktivního uhlíku, což je metoda, kterou neměl ve své době k dispozici.

Zároveň je třeba připomenout, že Ložek nebudoval svou vědeckou kariéru na základě současných kritérií. Řadu zásadních objevů proto publikoval v časopisech, které jsou dnes širšímu vědeckému světu nedostupné. Kromě terénních výzkumů je tedy naším dalším úkolem postupně zpřístupnit všechna tato data a vybudovat velkou, široce přístupnou databázi,“ doplňuje zooložka.

Rozsáhlý datový soubor, který vznikl analýzou materiálu shromážděného Vojenem Ložkem i jeho následovníky, je už dnes možné využívat pro formulování různých vědeckých hypotéz. Získaná data se navíc velmi zajímavě doplňují mezi sebou.

„Jedním příkladem je rekonstrukce přírodního prostředí založená na analýze rostlinných pylů. S nimi pracuje v našem projektu hlavně kolega Petr Pokorný. Pylová zrna se v usazeninách zachovávají za jiných podmínek než ulity plžů. Poskytují tedy často informace o jiných typech prostředí a jiných krajinných celcích než plži.

Plže lze brát jako skutečné svědky poměrů na konkrétní lokalitě – to kvůli jejich příslovečně nízké schopnosti šíření. Taková míra přesnosti je při analýze pylu prakticky nedosažitelná,“ konstatuje docentka Juřičková.

Jak tedy vypadá obraz krajiny po konci poslední doby ledové, který nyní vystupuje před vědci z dílčích analýz? Podle Lucie Juřičkové je nutné v první řadě upravit naše doposud zjednodušující, přesto však dlouho přijímané představy o proměnách přírody v časech, kdy se střídaly doby ledové s meziledovými.

Podle dlouho převládajícího názoru mělo ochlazování klimatu svůj protějšek ve stěhování celých společenstev organismů do jižních „útočišť“ neboli refugií. Během oteplování byl tento přesun na jih vystřídán pohybem opačným.

„V posledních desetiletích dostává tato představa čím dál větší trhliny. První impulzy přišly z oblasti molekulární biologie, ale postupně jsou potvrzovány i prostřednictvím terénních dat včetně našich.

Ukazuje se, že i v relativně severně položených oblastech Alp a Karpat existovala během dob ledových takzvaná kryptická refugia. Ta neměla jen podobu jehličnaté tajgy v moři chladné stepi, na níž se pásli mamuti. Nejspíš zde byly také drobné ostrůvky listnatých lesů, kde dokázaly přežít i poměrně náročné druhy plžů,“ vysvětluje docentka Juřičková.