Analýza DNA krále Richarda III.: když bílá růže voní po jasmínu

Král padl několik dnů předtím – 22. srpna 1485 – v bitvě u Bosworthu. Smrtí posledního z Yorků na anglickém trůně tak vyvrcholila Válka růží mezi přívrženci bílé erbovní růže Yorků a červené erbovní růže Lancasterů.

Přesné místo posledního Richardova odpočinku však během dalších staletí upadlo v zapomnění. V srpnu 2012 proto Univerzita v Leicesteru začala realizovat rozsáhlý projekt hledání ztraceného hrobu Richarda III. Plantageneta. Už 5. září byla pod parkovištěm leicesterské radnice nalezena kostra muže s výrazným esovitým vybočením páteře k pravé straně – přesně tak, jak to prameny uvádějí u Richarda III. Práce na analýze a identifikaci Richardových ostatků se ujali antropologové, forenzní (tedy soudní) patologové a také genetici.

Identifikaci osob a posuzování jejich biologické příbuznosti se věnuje obor zvaný forenzní genetika. Své uplatnění nachází tato věda zejména ve světě trestního a občanského práva. Jako takzvaná archeogenetika však pomáhá také v archeologii. S tím úzce souvisí další možné využití forenzní genetiky – prokazování příbuznosti osob v rámci genealogických studií.

Práce na ostatcích domnělého Richarda III. se ujala doktorka Turi Kingová z genetické laboratoře Univerzity v Leicesteru. Právě v této laboratoři se v 80. letech 20. století forenzní genetika zrodila, a to díky siru Alecu Jeffreysovi. Úkolem doktorky Kingové bylo izolovat DNA z kosterního materiálu a provést identifikaci. U Richarda III. se nezachoval žádný jeho autentický biologický materiál, s nímž by bylo možno ostatky přímo srovnávat. Proto bylo třeba jít cestou nepřímé identifikace, tedy nalézt jeho žijící biologické příbuzné a získanou DNA porovnat s nimi.

Při posuzování velmi blízkých příbuzenství se užívají především vysoce variabilní (proměnlivé) znaky obsažené v takzvané autozomální DNA – což je DNA, která tvoří nepohlavní chromozomy. Pro posouzení vzdálených příbuzenských vazeb ale nejsou vhodné. Místo nich se užívají takzvané rodokmenové markery, anglicky lineage markers. Souhrnně tak označujeme velmi variabilní znaky v mitochondriální DNA a v nerekombinující oblasti chromozomu Y.

Mitochondriální DNA se nachází ve vnitrobuněčných útvarech zvaných mitochondrie, které dodávají buňkám energii potřebnou k jejich fungování. Chromozom Y je mužský pohlavní chromozom. Skládá se ze dvou krátkých úseků, jež se mohou vyměňovat (rekombinovat) s odpovídajícími úseky ženského pohlavního chromozomu X. Zbytek chromozomu Y takto rekombinovat nemůže.

Hlavní výhoda rodokmenových markerů spočívá v tom, že jejich konkrétní varianta je v nezměněné podobě předávána z generace na generaci. U mitochondriální DNA je přenášena v mateřské neboli maternální linii, u chromozomu Y v linii otcovské neboli paternální.

Díky genealogům (odborníkům na rodokmeny) byly identifikovány dvě žijící osoby s jistotou ležící v maternální linii Richardovy matky Cecily Neville, vévodkyně z Yorku. První byl muž jménem Michael Ibsen, druhá osoba si přála zůstat v anonymitě. Z jejich vzorků a ze zubu předpokládaného Richarda III. byla úspěšně získána mitochondriální DNA a byly „přečteny“ její vysoce variabilní oblasti. Sekvence všech tří vzorků (tedy pořadí „písmen“ dědičné informace) se zcela shodovaly – bez ohledu na půl tisíciletí a osmnáct generací, které je od sebe dělí.

Jednotlivé linie lidské mitochondriální DNA jsou označovány alfanumerickými kódy. Brian Sykes, autor popularizační knihy Sedm dcer Eviných, je však poeticky pojmenoval smyšlenými ženskými jmény jejich zakladatelek. Linie, do níž spadá i rod vévodkyně Cecily Neville, nese jméno Jasmine. Jasmine žila zhruba před 45 tisíci lety na Kavkaze nebo možná na Blízkém Východě. Její potomci dnes nejsou v Evropě nijak vzácní – jedná se o poměrně rozšířenou variantu mitochondriální DNA.

Právě v těchto dnech probíhá další zásadní etapa ve zkoumání Richardových ostatků. Týká se chromozomu Y, který je vlastně genetickou rodovou značkou Yorků, nositelů bílé erbovní růže. Metou doktorky Kingové je určení rodokmenových markerů na tomto chromozomu a jejich porovnání s žijícími příbuznými v otcovské linii.

Záměr má ale hned dvě úskalí. Zaprvé: z DNA poškozené „zubem času“ je mnohem obtížnější určit znaky chromozomu Y než znaky mitochondriální DNA. A zadruhé: zatímco matka je vždy jistá, u otců to tak není a ani v minulosti nebylo. Genealogy prokázaná příbuznost několika žijících osob tedy ještě nemusí být příbuzností biologickou…

Na výsledky analýzy si tak ještě určitě pár týdnů počkáme. Už nyní ale můžeme spolu s básníkem říci: Hle, král Richard III. – bílá růže, jež voní po jasmínu!