Měkcí příbuzní trilobitů

Tito živočichové se jmenují nektaspidi a - stejně jako trilobiti - patří mezi členovce. Na rozdíl od trilobitů však nebyla vnější kostra nektaspidů zpevněná uhličitanem vápenatým, a tak jsou jejich zkameněliny k nalezení pouze na místech s velmi dobrými podmínkami k fosilizaci. První nálezy nektaspidů pocházejí právě z jednoho takového místa – z Burgesských břidlic v Kanadě. V roce 1912 odtud americký paleontolog Charles Doolittle Walcott popsal nový druh členovce, kterého pojmenoval podle nedalekých jezer Narao – Naraoia compacta, a zařadil ho mezi listonohy. Pozdější badatelé rozpoznali, že Naraioa není žádný listonoh, ale jde buď o velmi primitivního trilobita, anebo o jejich blízkého příbuzného. Do dnešní doby pak bylo popsáno okolo dvaceti druhů nektaspidů, především z Kanady, USA, Číny a Austrálie. Díky tomu máme o něco lepší představu o jejich evoluci a způsobu života.

Přesto ale zůstávají nektaspidi poněkud záhadnou skupinou. Jejich končetiny jsou známé jen u několika druhů a jejich hřbetní krunýř není nijak výrazně členěný. Paleontologové tak nemají dostatek znaků, které se dají použít pro rekonstrukci jejich vzájemných příbuzenských vztahů. I tak se většina badatelů shoduje, že nektaspidi jsou blízcí příbuzní trilobitů. Od trilobitů je odlišuje již zmiňovaná „měkká“ vnější kostra, ale také třeba absence očí (nejstarší trilobiti totiž mají velmi dobře vyvinuté oči, ztratili je jen některé odvozené druhy). Jejich stavba končetin je naopak těm trilobitím velmi podobná. Nektaspidi měli první pár hlavových končetin přeměněn na tykadla (obr. 1A). Další páry končetin byly dvojvětevné, složené z kráčivé části a části nesoucí žaberní výběžky.

Typickým zástupcem nektaspidů je již zmiňovaný rod Naraoia (obr. 2), která měla tělo členěné na dva oddíly – hlavový a ocasní štít. Jeden druh rodu Naraoia – Naraoia hammanni – byl dokonce nalezen v Šáreckém souvrství v Praze-Vokovicích (v roce 2003 byl tento druh popsán Petrem Budilem a jeho kolegy). Jiným, velmi dobře známým zástupcem nektaspidů je rod Tariccoia (obr. 2). Tariccoia obývala v ordoviku chladné vody vysokých zeměpisných šířek. Ve srovnání s naraoidy, má Tariccoia krom oválného hlavového a ocasního štítu ještě čtyři volné trupové články. Druh Tariccoia arrusensis obýval brakické laguny na území dnešní Sardinie. Trpasličí druh Tariccoia tazagurtensis (obr. 1B) dosahoval délky jen okolo 6 až 7 milimetrů a pochází z marockého naleziště Fezouata, tedy z hornin starých asi 480 miliónů let. Na popisu tohoto druhu jsem se podílel společně s mými kolegy z Univerzity v Lausanne (Švýcarsko).

Způsob života nektaspidů lze odvodit ze stavby jejich končetin a z tvaru trávicí soustavy. Obojí se ve výjimečných případech na některých lokalitách zachovává. Přinejmenším někteří nektaspidi byli predátoři, nebo mrchožrouti. Naznačují to drobné zoubky na končetinách, kterými uchvátili svou kořist předtím, než si jí nacpali do ústního otvoru na spodní straně hlavy. Odtud putovala potrava jícnem do trávicího ústrojí, které mělo u nektaspidů postranní párové výběžky (obr. 3). Většina dnešních badatelů se shoduje na tom, že tyto výběžky jednak fungovaly jako skladiště natrávené potravy, a jednak obsahovaly trávicí enzymy. Stejně fungují obdobné výběžky dnešních pavoukovců nebo korýšů. Některé rody, například už zmiňovaná Naraoia nebo Tariccoia měly tyto párové trávicí výběžky pod hlavovým štítem značně rozvětvené, na první pohled tak připomínající splácnutý keřík. Předpokládá se, že druhy s takto vyvinutými výběžky byly oportunisti, přizpůsobení na nepravidelný příjem potravy. Tu totiž mohly nějakou dobu skladovat v těchto výběžcích a žít ze svých zásob. U jiných, třeba u čínského rodu Misszhouia (obr. 1A), byly trávicí výběžky pod hlavovým štítem méně vyvinuté, připomínající miniaturní rukavičky. Byly tak nuceni přijímat potravu pravidelně, protože jí neměli kde uchovat.