Koho slyšíme zpívat v evropských městech?

Je všeobecně známo, že urbanizace způsobuje fragmentaci krajiny a ztrátu přirozených habitatů. Urbanizované prostředí je také charakteristické velkou dynamikou a častými změnami a mnoho organismů může mít problém se na ně adaptovat. Současně se stále více lidí stěhuje do měst či jejich blízkosti, sídla se proto dále rozrůstají, a tudíž je potřeba pochopit, jak se zde organismy přizpůsobují a jaké faktory hrají v tomto procesu klíčovou roli. Mezinárodní tým vědců, včetně Jiřího Reifa z Ústavu pro životní prostředí, studoval ptactvo v sedmnácti městech v deseti zemích Evropy. Studie si kladla jednu hlavní otázku: Které charakteristiky urbánního prostředí ovlivňují jednotlivé složky ptačí diverzity a jakým způsobem?

V urbánních oblastech jsme svědky takzvané biotické homogenizace, která se vyznačuje zjednodušováním ekosystémů (snížením ekologické a funkční diverzity a také snížením počtu úzce specializovaných druhů). Ptáci jsou zde také vystaveni poměrně silnému světelnému a hlukovému znečištění. Světelné znečištění má negativní vliv na mnoho organismů, včetně savců, ptáků, obojživelníků, ale i hmyzu a rostlin. U ptáků dochází ke změnám v cirkadiánních a sezónních rytmech, také je ovlivněno chování a schopnost orientace. Ptáci z urbánních oblastí mají narušenou schopnost orientace podle noční oblohy a mění se i jejich migrační aktivita.

Předchozí studie ukazují, že pro městské ptáky je důležitá zeleň (celkové množství i skladba jednotlivých prvků), ale i některé konstrukce a struktury vytvořené lidmi, které mohou sloužit jako hnízda či bidýlka. Autoři studie však upozorňují, že kromě charakteristik urbánního prostředí je potřeba se lépe zaměřit na diverzitu a prozkoumat jednotlivé její složky. Vědecké studie se obvykle zaměřují na taxonomickou diverzitu (počet druhů v daném ekosystému), která může být v tak komplexním a dynamickém prostředí, jako je to urbánní, nedostačujícím parametrem. V rámci tohoto výzkumu se proto autoři zaměřili také na funkční diverzitu (roli jednotlivých druhů v rámci ekosystému) a fylogenetickou diverzitu (příbuznost druhů v rámci ekosystému).

Některé z výsledků studie nebyly až tak překvapující. Data nasbíraná v rámci tohoto výzkumu například poukázala na známý ekologický jev, který říká, že druhová bohatost klesá s rostoucí zeměpisnou šířkou. Města ležící na severu Evropy hostila podle výsledků studie méně ptačích druhů, které si ještě k tomu byly více příbuzné (nižší fylogenetická diverzita). Autoři také potvrdili, že zeleň ve městech (tráva, keře a stromy) je prospěšná pro taxonomickou diverzitu a hustota zástavby naopak negativně ovlivňuje počet druhů, které jsou schopny danou oblast osídlit.

Některé poznatky byly naopak hůře interpretovatelné a zdaleka ne tolik přímočaré. Autoři například ukazují, že vyšší světelné znečištění je spojené s vyšší funkční diverzitou. Tento efekt může být důsledkem adaptace hmyzožravých druhů na lov v silně osvětlených místech (případně se může jednat o artefakt způsobený tím, že největší světelné znečištění bylo naměřeno ve Finsku, kde byla také zaznamenána nejvyšší funkční diverzita). Ve všech městech našli autoři tendenci k fylogenetické homogenizaci (ptačí společenstva sestávala převážně z blízce příbuzných druhů), která, jak se ukázalo, úzce souvisí s hustotou a výškou zástavby, pohybem lidí a mírou světelného znečištění. Jedinou charakteristikou, která tendenci k homogenizaci oslabuje, je množství keřů.

A pokud vás zajímá, kteří ptáci se ve studovaných městech vyskytovali nejběžněji, zde je seznam deseti nejčastěji zaznamenaných druhů: vrabec domácí (Passer domesticus), kos černý (Turdus merula), rorýs obecný (Apus apus), sýkora koňadra (Parus major), holub hřivnáč (Columba palumbus), holub domácí (Columba livia), hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto), straka obecná (Pica pica), zvonek zelený (Chloris chloris) a kavka obecná (Corvus monedula).