Jedy a traviči v dějinách

Nejčastěji se do jedu namáčely hroty šípů. Právě otrávené šípy daly jméno vědě, která se jedy a otravami zabývá. Spojením řeckých slov τό τοξικον (tó toxikon = jed k napouštění šípů) a λόγος (logos = sbírat, mluvit) vznikl název toxikologie.

Antika: popravy, vraždy, protijedy

Starověcí Egypťané používali jedy v soudnictví. Obžalovanému podali tekutinu získanou destilací vody s peckami broskví. Ty obsahují glykosid amygdalin, jehož rozkladem vzniká kyanovodík. Pokud obžalovaný přežil (což se stávalo, když byl výsledný roztok kyseliny kyanovodíkové slabý), šlo o důkaz jeho neviny. V opačném případě nebylo nutné vynášet rozsudek. O rozsáhlých znalostech jedů v antickém Řecku svědčí jejich hojné zastoupení v mytologických příbězích. Znalost přesného dávkování dokládá používání odvaru z bolehlavu, který obsahuje alkaloid koniin, jako prostředku k popravám. Nejslavnější z nich byla poprava Sokrata, vykonaná roku 399 př. Kr. V této době se neobyčejně rozšířilo zneužívání toxických látek k odstraňování nepřátel, takže bylo důležité hledat prostředky proti otravám – protijedy. Například pontský král Mithridates VI. Eupator (132–63 př. Kr.) požíval nízké dávky různých jedů, aby si navodil odolnost vůči nim. Sestavil i univerzální protijed mithridatum, který ho prý chránil před všemi známými jedy. Ironií osudu chtěl později spáchat sebevraždu otravou, ale kvůli své odolnosti musel nalehnout na meč. Údajným univerzálním protijedem byla také směs více než sedmdesáti látek (včetně perel, rohu jednorožce či zmijího masa) zvaná theriak a používaná ještě v 19. století. Zbylo po ní označení pro odporný nápoj – dryák.

Římská říše a její odkaz

Ve starověkém Římě dosáhlo travičství bezmála epidemických rozměrů. Pomocí jedů se řešily osobní i politické problémy. Diktátor Lucius Cornelius Sulla (137–78 př. Kr.) musel roku 82 př. Kr. vydat zákon proti prodeji a vlastnictví toxických látek. Moc to ale nepomohlo. Proslulou travičkou byla Locusta, kterou si najala císařovna Agrippina mladší roku 54 k zavraždění císaře Claudia. Římané jedy hojně využívali rovněž ke spáchání sebevraždy. Dědictví antického světa zachránila a rozvinula islámská kultura. Významnou lékařskou autoritou zde byl Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná (970–1037), známější jako Avicena. Ve svých spisech doporučoval k léčení otrav bezoár (z perského padzahr = protijed), což je tvrdý útvar vznikající v žaludku přežvýkavců z nestrávené potravy. Lidé mu přičítali zázračnou moc a vyvažovali jej zlatem. Přestože nebyl nijak účinný, používal se až do konce 18. století.

Středověcí specialisté a havíři z Kutné Hory

Také ve středověku sloužily jedy jako prostředky k dosažení politických i osobních cílů. Skoro každý vladař měl svého dvorního traviče. Populární byly rostlinné látky – alkaloidy z blínu, durmanu či bolehlavu – nebo jedovaté houby. Z anorganických látek se používaly hlavně sloučeniny arsenu, olova a rtuti. Traviči vypracovali řadu metod aplikace, od prostého přidání jedu do jídla či nápoje až po nasycení části oděvu jedem. Oblíbené bylo také otrávení hostie nebo mešního vína. Tak zemřel roku 1047 papež Klement II. V našich dějinách se s prvním použitím jedů setkáváme roku 1304, kdy se Albrecht Habsburský pokusil vyplenit Kutnou Horu. Horníci ale naházeli do potoka, jenž protékal Albrechtovým ležením, strusku ze zpracování stříbra. Ta obsahuje olovnaté a arsenité sloučeniny, takže řada obléhatelů podlehla otravě. Dobře zdokumentován je nezdařený pokus o otrávení kralevice Karla, pozdějšího Karla IV., roku 1331 v italské Pavii. Známý je rovněž pokus o vraždu Vladislava II. Jagellonského jedem roku 1474, k němuž se z návodu uherského krále Matyáše Korvína propůjčil staroměstský lékárník Tomášek.

Novověk: od dědického prášku k dioxinům

I v barokní době „řemeslo“ travičů prosperovalo. V Itálii žila Julia Theofania Palermská (1635–1719), která prodávala roztok arseniku známý jako Aqua Tophana (Tofanina vodička). Počet jejích obětí se odhaduje na šest set. Ve Francii zase působila Catherine Monvoisinová (1640–1680). Dodávala jedy nejvyšší šlechtě a stala se ústřední postavou aféry s více než tisíci oběťmi. Ve Francii se tehdy natolik rozšířilo trávení příbuzných kvůli dědictví, že arsenik byl nazýván poudre de succession (dědický prášek). Teprve v 19. století – s rozvojem soudní chemie a zákazem volného prodeje jedů – došlo k podstatnému omezení travičství. Velkým pokrokem byla zkouška dokazující arsen, objevená roku 1832 chemikem Jamesem Marshem (1794–1846). Jedy jsou nicméně zneužívány dodnes, a to i v politickém boji. Uveďme třeba vraždu bulharského disidenta Markova, kterého roku 1978 zabil ricin ukrytý ve špičce deštníku, nebo otravu ukrajinského prezidenta Juščenka dioxiny v roce 2004.