Jan Šťastný: "Cenu vnímám jako ocenění práce a nadšení všech lidí na algologii"

Jan Šťastný se zabývá převážně výzkumem řas a sinic a na Přírodovědecké fakultě učí už skoro 20 let. Vede také předmět Terénní cvičení z botaniky, které je mezi studenty velice populární. Ocenění Studentského velemloka získal poprvé.

Aktuálně jste obdržel cenu Velemloka pro Biologickou sekci, tedy cenu pro nejlepší pedagogy na PřF UK. Jaké emoce ve Vás toto ocenění vyvolalo? Čekal jste ho?

Zcela upřímně, zprvu, během telefonátu s paní Mlynářovou, sekretářkou pana děkana, jež mi tu novinu oznamovala, jsem byl naprosto přesvědčený, že se musí jednat o nějaký omyl, shodu jmen apod. O existenci ankety Velemlok jsem věděl, mj. i proto, že ji před pár lety vyhrál kolega Tomáš Urfus od nás z katedry, ale že by se to ocenění mohlo jakkoliv týkat mě, mne opravdu nikdy nenapadlo. Už proto, že neučím žádnou „velkou“ přednášku a vedu převážně různá cvičení, za něž, jak jsem se domníval, ani ono ocenění získat nelze. A zároveň mám silný pocit, že třeba jen na naší katedře je řada lidí s větším rozhledem, hlubšími znalostmi a minimálně stejným zápalem, kteří by si ono ocenění zasloužili víc než já.

Věnujete se řasám a sinicím. Mohl byste čtenářům přiblížit, o čem přesně je Váš výzkum?

Dlouhodobě se zabývám skupinou mokřadních, zejména rašeliništních řas jménem krásivky. Krásivky jsou skvěle využitelné v biomonitoringu mokřadů coby mnohdy ohrožených lokalit, ovšem z řady důvodů mají historicky obecně velmi špatné druhové koncepty a celkově dost chaotickou taxonomii, což toto jejich praktické využití ztěžuje. Takže můj výzkum je částečně věnovaný právě taxonomii krásivek a částečně jejich přímému využití v biomonitoringu, např. při sledování revitalizace rašelinišť. A v poslední době mě začaly zajímat opuštěné těžební lokality, zejména pískovny. Při vhodném způsobu rekultivace z nich mohou velmi rychle vzniknout nesmírně rozmanité a algologicky bohaté lokality, zároveň jsou ale z hlediska diverzity mikroorganismů zatím vesměs jen minimálně prozkoumané.

Cenu jste dostal za předmět Algologické determinační praktikum a přednášky Algologie I a II. Jaké jiné předměty vyučujete a který se vám nejlépe učí?

Cenu jsem oficiálně dostal za Algologické determinační praktikum a za předměty Algologie I a II, což je trochu paradox, protože v obou případech se jedná o předměty, u nichž se na výuce významně podílí i někdo jiný. Determinační praktikum vedeme s mým kamarádem a kolegou Martinem Pusztaiem a v rámci Algologie I a II typicky vedu jen několik praktik za semestr, veškeré přednášky a zbylá praktika mají na starosti jiní kolegové od nás z algologie, případně naši doktorandi. Byť možná hrály ve finálním rozhodnutí komise nějakou roli i ohlasy na mnou vedené paralelky ze Cvičení z botaniky bezcévných rostlin, které obvykle bývají pozitivní, ale do detailů nevidím, takže je to trochu spekulace. Každopádně tu cenu i s ohledem na výše zmíněné vnímám spíš jako ocenění práce a nadšení všech lidí na algologii než jako ocenění výlučně pro mě. Celkově učím hlavně všelijaká praktika zaměřená na diverzitu řas a sinic, ať už jsou „skrytá“ v rámci toho či onoho předmětu. Zároveň organizuju botanické terénní cvičení a jsem jedním z lektorů na něm a pro studenty OŽP přednáším část přednášek z Botaniky pro ÚŽP, věnovaných řasám, sinicím a také mechorostům. A učit mě baví všechno stejně.

Co pro Vás cena znamená? Ovlivní přípravu a podobu Vašich příštích přednášek?

I přes to, co jsem už zmínil výše, si toho ocenění velmi vážím a rozhodně to pro mě znamená určitý závazek směrem k mým budoucím pedagogickým aktivitám.

Jakými prostředky, mimo pravidelné hodnocení výuky, získáváte zpětnou vazbu? Je něco, co jste díky zpětné vazbě změnil?

Hlavní zdroje zpětné vazby jsou právě anketa a sledování studentů a jejich reakcí během výuky, z toho člověk leccos vycítí. Ale v některých případech, když se třeba zásadněji měnil koncept nějakého předmětu, který učím a za nějž jsem coby garant zodpovědný, jsem i sám aktivně studenty oslovoval s prosbou o zpětnou vazbu, zejména k nějakým konkrétním tématům, která jsem sám vnitřně řešil a nebyl si zcela jistý, jak to vnímali právě oni, párkrát jsem dělal dotazník k některým věcem ohledně terénního cvičení apod. A reakce byly pro mě vždy velmi cenné, když to bylo realizovatelné a přišlo mi to smysluplné, snažil jsem se ty podněty od studentů pak ve výuce zohlednit.

Jak dlouho působíte na PřF UK jako pedagog? Změnili se za ten čas studenti? Jak?

Učit jsem začal v roce 2005 coby čerstvý doktorand, že by se od té doby nějak významně změnili studenti, pocit nemám, spíš jsem se za tu dobu přece jen trochu změnil já sám.

Jaký je váš vztah k pedagogice? 

Veskrze pozitivní! Učení a kontakt se studenty mě moc baví a nabíjí, zejména když člověk cítí nějakou pozitivní odezvu, zkrátka, že je to baví taky!

Co je podle Vás při výuce klíčové k zaujetí studentů?

Osobně si myslím, že když studenti vycítí, že je vyučující do tématu nadšený, má výrazně větší šanci si je získat a zaujmout je, než když z něj to nadšení necítí. A to bez ohledu na to, jak moc zajímavé to samotné téma je. V mém případě, tj. u pozorování mikroorganismů, je navíc výhoda, že je to něco, s čím většina studentů doposud neměla žádnou či měla jen minimální zkušenost, tj. většinu z nich to zaujme alespoň trochu celkem přirozeně, ze zvědavosti. Tím spíš, že se snažím na praktikách v co největší míře využívat přírodní směsné vzorky, jež jsou zpravidla druhově velmi bohaté a je v nich každou chvíli něco, co jsem třeba ani já sám ještě nikdy neviděl.

Účastnil jste se někdy nějakých popularizačních akcí? Třeba nějaká výuka na střední škole?

Občas ano, kdysi jsme s jedním kamarádem z fakulty organizovali sérii promítání pro veřejnost, jmenovalo se to tuším Přímý přenos z kapky vody, bylo to spojené i s výstavou fotek řas a sinic, která kolovala po muzeích v rámci několika měst, několikrát jsem byl na podobném promítání pro veřejnost i v rámci akcí pořádaných fakultou. A snažím se trochu pomáhat i třeba bývalým studentům, kteří učí na středních školách a chtějí studentům přiblížit diverzitu řas a sinic i naživo. A nebránil bych se asi tomu dělat něco podobného i sám, udělat např. nějaké promítání z mikroskopu nebo při něm pomáhat, přijde mi to rozhodně smysluplné, ale zároveň se nechci nikam jakkoliv vnucovat.

Proč si myslíte, že jste cenu dostal právě Vy?

Samozřejmě, těžko tohle můžu sám hodnotit nějak přesně, nicméně mám pocit, že to mohla být kombinace několika faktorů (budu-li mluvit zejména o těch všelijakých algopraktikách, která tvoří hlavní část toho, co učím). Jednak toho, že o té diverzitě, s níž se v těch vzorcích lze setkat, něco vím (a to trochu i o jiných „breberách“ než jen o řasách a sinicích), baví mě to a občas se mi zřejmě daří tím svým nadšením „nakazit“ i studenty. A zároveň na těch praktikách panuje většinou celkem neformální atmosféra, což mám pocit, většině studentů taky vyhovuje. A vyhovuje to i mně, neberu sám sebe kdovíjak přehnaně vážně, a když jsem naopak někdy v prostředí, kde je ta atmosféra hodně formální a vyučující si drží od studentů velký odstup, připadám si trochu podivně. A mám pocit, že i studenty to někdy může trochu stresovat a bránit jim to v tom, aby se třeba víc ptali apod. Navíc, jak jsem už zmiňoval, učím už od svých studentských dob a jako student se pořád trochu cítím, takže i proto se snažím podobné bariéry spíš odbourávat. Celkově vzato, snažím se samozřejmě, aby si studenti z těch praktik odnesli nějaké znalosti, ale nejvíc mi jde o to, aby je to bavilo a cítili se tam příjemně!

Jak by podle Vás měla vypadat ideální přednáška, aby posluchače zaujala? Co oceníte Vy sám, když sledujete přednášku někoho jiného? Co byste svým kolegům, kteří chtějí svoje přednášky vylepšit, doporučil?

Jsem dalek toho, abych někomu dával nějaké rady jenom proto, že jsem získal tuhle cenu, navíc jak jsem už zmiňoval výše, získal jsem ji za praktika a přednáším sám minimálně.

Nicméně myslím, že klíčovou roli pro úspěch přednášky spíš, než její téma hraje přednášející – i potenciálně nobelovský výzkum lze nepochybně podat nudně a nikoho jím neoslovit, a naopak něčím mnohem méně zajímavým posluchače nadchnout, když se to podá poutavě. Což z mého pohledu znamená vyprávět to téma jako příběh spíš, než o nějaký výčet informací jde o kontext mezi nimi, zasazení do širších souvislostí atd. Samozřejmě v případě některých témat to jde celkem snadno, jindy mnohem obtížněji, ale i tak je potřeba se o to aspoň pokusit. Zároveň když je třeba vysvětlit něco hodně abstraktního, je určitě dobré mít v zásobě nějaké jednoduché přirovnání, ilustrativní video apod. A celkově je hodně důležité přizpůsobit tu prezentaci tématu lidem, pro něž se přednáší. Kdybych dělal řekněme promítání z mikroskopu pro 6leté, předškolní děti a pak pro 12leté, musel bych to v obou případech dělat zcela odlišně od toho, jak promítám pro vysokoškoláky a klást v obou případech důraz na úplně jiné věci, abych měl šanci ty dotyčné cílové skupiny zaujmout. Může to znít jako samozřejmost, ale přesto je člověk občas svědkem toho, jak třeba nějaký vědec, je-li hostem v pořadu, kde cílovou skupinou je laická veřejnost, není schopen z té své vědecké „bubliny“ vyskočit, mluví jen v odborných termínech, což pak logicky musí vést k tomu, že se posluchači v tom jeho výkladu postupně ztrácejí.

Máte nějakou zajímavou příhodu ze svých studentských let?

Vzpomínám si na jednu zkoušku, kterou jsem kdysi za pozoruhodných okolností absolvoval ještě jako student někdy během prázdnin. Bylo to tuším ze Zoologie obratlovců, nebyl to oficiální termín, ale byl jsem s přednášejícím domluvený, že mě vyzkouší cca v 11 dopoledne, s tím, že až bude moci, napíše mi SMSku. V 11 mi přišla SMS, že nestíhá, že se mu protáhlo jednání a že tedy v jednu. V jednu to opět posunul a takhle celý den, až to nakonec dopadlo tak, že jsem tu zkoušku dělal cca v 8 večer u piva v nějaké putyce kousek od hlavního nádraží, odkud jel dotyčnému vlak domů. Byl jsem tou dobou už polomrtvý, protože jsem dle svého nedobrého zvyku učení moc nedal a doháněl to noc před zkouškou, spal jsem jen asi 2 hodiny a během dne se dospat nemohl, protože jsem musel být pořád ve střehu. Nicméně zkouška samotná byl opravdu zážitek, kromě samotného přednášejícího tam byli ještě nějací jeho dva kamarádi-zoologové, všichni dohromady mě poměrně důkladně a dlouho „grilovali“, ale takovou sympatickou formou, kdy se mě k odpovědi – pakliže jsem ji neznal nebo nebyl schopen hned vymyslet – snažili pomocí drobných nápověd postupně dovést a při tom testovali, nakolik mi to myslí. Nebyla to tehdy po pravdě z mé strany i s ohledem na tu únavu žádná sláva, dostal jsem tuším dvojku, ale to, co jsme tehdy probírali, si pamatuju dodnes a celkově to pro mě byl vzor dobrého stylu zkoušení.

Jakým způsobem zkoušíte studenty?

Οbecně se snažím zkoušet tak, aby museli studenti jednak ukázat, že něco umí (a snažím se předem zmínit, co považuju za důležité), ale zároveň aby i prokázali, že jsou schopni samostatně myslet – tj. snažím se i otázky formulovat v tomhle duchu.

Jak nejraději trávíte svůj volný čas, jaké máte koníčky?

Nejraději někde v přírodě, hlavně na horách nebo v rašeliništích, rád hraju stolní tenis, šachy, baví mě vařit, a ještě víc jíst, jídlo je celkově u mě velké téma. A s jídlem taky souvisí můj další, trochu neobvyklý koníček, což jsou kuchyňské nože (hlavně japonské), brusné kameny (hlavně přírodní) a broušení.