Jakub Sakala: „Stojíme na ramenech obrů“

Ve své vědecké kariéře se primárně zabývá takzvanou paleoxylotomií, zkoumáním struktury dřeva fosilních rostlin. Doc. Sakala je jednou z duší Ústavu geologie a paleontologie, a především plodným akademikem. V životě to díky své píli a „relativně neobvyklému“ zaměření přes svou Alma Mater a studium ve Francii dotáhnul až na samotnou Antarktidu.

Jaké emoce ve Vás vyvolalo udělení ocenění Studentský Velemlok v kategorii Geologie a OŽP?

Musím přiznat, že mě to překvapilo, nečekal jsem to a byl jsem velmi potěšen. Nicméně, původně jsem si myslel, že je to cena pro jednotlivého pedagoga. Až na předávání jsem zjistil, že jsem cenu dostal vlastně za předmět, který vyučuji a garantuji. V rámci koncepce je to však společné dílo mých spolupracovníků nejen z Ústavu geologie a paleontologie. Takže je to vlastně ocenění všech mých kolegů, ať už to je jmenovitě Katka Holcová, Petr Kraft, Martin Košťák, Martin Mazuch, Lucka Vaňková, Kuba Trubač, Veronika Veselá, Vojta Kovář a externě i Jirka Kvaček z Národního muzea. Ocenění si moc vážím, ale když mi lidi gratulují, tak poctivě dodávám, že je tento předmět velmi kolektivní věc. Děkuji studentům, oceňuji tuto anketu a myslím si, že je dobrá pro zpětnou vazbu, ať už pro pozitivní tak i pro negativní. Ale i ta negativní, pokud je konstruktivní, tak nám může pomoci.

Ocenění jste obdržel za předmět Metody paleontologického výzkumu, který také garantujete. Můžete ho čtenářům přiblížit?

Tento předmět jsem před léty dostal pod svá křídla. Tehdy však neměl jasnou koncepci a mě napadlo, že by možná nebylo špatné udělat takovou „reklamu“, kdy každý z nás paleontologů ukáže, co tady vlastně reálně dělá, právě v rámci tohoto cyklu. V jednotlivých blocích se střídáme. Letos byla trošku jiná situace, kdy jsme měli relativně hodně studentů a někdy se musely střídat dvě skupiny. U mě třeba jedna byla v brusírně a druhou jsem měl já, pak se prohodily. Neděláme klamavou reklamu, nechlubíme se cizím peřím. Sami studenti oceňují, že viděli reálná pracoviště, čím se lidi živí, co máme vlastně na pracovišti za přístroje. Když máme nějaké nové postupy či techniku, které tady fyzicky nejsou, tak jdeme i jinam, typicky do izotopové laboratoře za Kubou Trubačem, nebo do Horních Počernic na microCT v Národním muzeu u Jirky Kvačka.

Co tam vy osobně učíte?

Já se tam osobně angažuji v tom, co primárně dělám, tedy na xylotomii nebo paleoanatomii dřev. Snažím se studentům ukázat, jaká je cesta od nálezu fosilního dřeva přes nařezání vzorků u nás v brusírně, kde jim kolegyně ukážou, jak se vzorek řeže. Je potřeba vytvořit tři typy orientovaných vzorků ve třech rovinách a z nich potom vytvořit výbrusy o tloušťce 40 mikrometrů (přibližně tloušťka lidského vlasu - pozn. autora). Ty pak zkoumáme klasickým světelným mikroskopem. Chci studentům ukázat celou škálu metod, jak se z kusu dřeva stane výbrus připravený pro zkoumání, výbrusy jim pak ukazuji v poslední části svého bloku.

Jak vzpomínáte na své studentské časy?

Vždycky se říká, za našich časů byla tráva zelenější a nebe modřejší. Ale jak jsem, tak nad tím přemýšlel, bylo to v počátku a polovině 90. let a spousta věcí byla z dnešního pohledu jiná. Nebyly mobilní telefony, začínal email, který nikdo nepoužíval… Jako, maily jsme měly, ale pro komunikaci nesloužily, protože nebylo pomalu s kým komunikovat. Teprve začínalo elektronické psaní diplomek, kdy jsme jí už jako jeden z prvních ročníků nepsali na psacím stroji. Co mě ale neminulo, byla ještě tvorba fototabulí postaru, „mokrou cestou“, kdy jsem musel vyvolat fotky, vystříhat je a pak nalepovat. Digitální foťáky ještě neexistovaly, ale mohli jsme už vlastně editovat text. Navíc jsem ve svém, řekněme, volném čase navštěvoval přednášky botaniky. Spousta geologických předmětů byla totiž povinná a svázaná dohromady.

Jací vyučující Vás za studií nejvíce ovlivnili?

Takovým člověkem, který mi hodně dal a měli jsme spolu opravdu velmi blízký vztah jak v osobní, tak i odborné rovině, byl profesor Zlatko Kvaček. Jeho přednášky byly nabité informacemi, byla tam spousta věcí, které si člověk musel psát. Divím se, že to profesor Kvaček vydržel, protože 3 hodiny vlastně povídal, klidně i pro jednoho, dva nebo tři lidi. Přišel na fakultu s bohatými zkušenostmi světově proslulého terciérního paleobotanika ve věku skoro 60 let. Pak tady byly přednášky profesorů Čepka (endo- a exogenní geologie) a Chlupáče (historická a stratigrafická geologie), které ovlivnili celou naší generaci. Profesor Chlupáč byl navíc skvělým popularizátorem v terénu, kdy i laikům dokázal vysvětlit geologickou tématiku a dávat jí do souvislostí. Ale chtěl bych zmínit za všechny asi docenta Marka, Jardu Marka, který měl vždycky mimořádně lidský přístup k nám studentům. A o to se snažím také já. Jarda také vždycky zdůrazňoval, že vlastně stojíme na ramenech obrů, že tu nejsme první, kdo dané jevy zkoumá. Na tento aspekt Jarda vždycky poukazoval a ten si také nesu životem, že máme na koho navazovat. No, a to poslední jméno je Lubomír Hrouda, docent Hrouda zvaný „Dadouš“ z botaniky. U něj jsem absolvoval pár přednášek a například své poznámky z předmětu Fytogeografie, který přednášel, používám na přípravu prezentace o paleobiogeografii v rámci obecné paleontologie.

Vzpomenete si na své začátky vyučujícího na Univerzitě?

Bylo těžké se do toho dostat. Musel jsem to dělat postupně, byl jsem takový nevybouřený, občas na studenty přísný. Když si na to zpětně vzpomenu, tak člověk možná mohl občas trošku sundat nohu z plynu. Jak ale říkám, bylo to tak nějak mojí povahou, že jsem byl mladší, že jsem svět bral černobíle a vše jsem víc hrotil. Dnes už zpětně vidím, že už třeba nemá smysl řešit úplně každý detail a jestli lidi dávají pozor na přednášce. Přeci jen, už nejsme na střední škole, ale musím přiznat, že mě to občas vytáčelo. Teď už se snažím takové věci neřešit, ne že bych je neviděl…

Máte radši ústní zkoušení, nebo písemné testy?

Ústní zkoušení. My se s Oldou Fatkou snažíme to držet v rámci základní paleontologie. Když je zkoušíme, tak nám, pro mě s hrůzou, vlastně prváci říkají, že jsme jejich jediná ústní zkouška. Osobně si myslím, že je ústní zkouška lepší. Pro studenty je důležité se umět vyjádřit, jasně formulovat věci a pregnantně popsat morfologické struktury. Aby se zkrátka uměli jednoznačně vyjádřit tak, aby to bylo jednoznačně taky pochopeno. Pokud je na přednášce maximálně tak do 20 lidí, tak si myslím, že je ústní zkouška nenahraditelná. Dokáže naučit studenty se vlastně trošku i prodat a hodí se tak i mimo paleontologii. Spousta lidí třeba při zkoušení ví správnou odpověď, ale vlivem stresu ji nedokáží správně formulovat. I mně osobně připadá, že ústní zkouška umožňuje pedagogovi ocenit, co lidí umí a co ne. Předmět Metody paleontologického výzkumu mám pak hodnocen dvěma kritérii. Jedno je na základě absence/prezence a druhé je podkladě semestrální práce na studenty zvolené téma na jednu až dvě strany A4.

Máte radši přednášení, popularizaci nebo vědeckou práci jako takovou?

Když se nad tím takhle zamyslím, tak mám rád interakci se studenty. Když nad tím popřemýšlím víc, tak mě baví školitelství. Mám rád, když vedu třeba diplomové práce, když přijdu k nějakému textu, který už je vlastně hotový a můžu se k němu vyjádřit. V tom si osobně myslím, aniž bych se tím chtěl nějak chlubit, že jsem dobrý. Stejně tak si myslím, že jsem dobrý jako recenzent článků, kterých dělám průměrně takových 7 za rok. A stejným způsobem se snažím přistupovat i k pracím studentů, tedy pokud oni sami chtějí. A to mě naplňuje asi nejvíc. Jinak věda i popularizace jsou důležité a snažím se v nich angažovat, ale upřednostňuji to prostě míň.

Před několika lety se Vám podařilo se dostat na Antarktidu. Jak na to vzpomínáte a jak jste se k tomu vlastně dostal?

Dostal jsem se k tomu tak, že tam Česká geologická služba měla mapovací program. Byli tam paleontologové různých specializací, ale ukázalo se, že je tam veliká spousta fosilních dřev, která ještě nikdo v Čechách nezpracoval. Právě pro to mě přizvali, čehož si velmi cením do dneška, protože vůbec dostat se tam je dost drahý „špás“. Strávil jsem tam 33 dní na začátku roku 2010, tedy přesně před 14 lety. Díky unikátním podmínkám, kdy tam není vegetace a v lednu a v únoru tam není sníh a je to odledněné, tak se dají sbírat zkameněliny přímo na povrchu. Trošku říkám s nadsázkou, že je sbíráte jako houby. Díky tomu, že jsem tam byl s kamarádem Ráďou Vodrážkou, paleontologem a velmi zdatným terénním geologem, tak jsme byli schopni fungovat velice efektivně. Vzpomínám na to rád, je to úplně jiný svět, kromě polární stanice, nedotčený civilizací. Bydleli jsme na stanici Johanna Gregora Mendela, kterou vlastní brněnská Masarykova Univerzita. Byla zařízena skromně, ale měla vše, co jsme potřebovali. Antarktida byla místo magické a neskutečné a vždycky se tam vracím ve vzpomínkách. A jsem šťastný, že jsem tam právě díky znalosti fosilních dřev mohl podívat.

Jak vypadá volný čas takového pana docenta?

Já, když mám volný čas, tak se snažím nic nedělat. Jsem rád, že jsem rád a trávím ho rád s rodinou, synem a dcerami. Mojí velkou oporou je má žena, která mi vychází vstříc a která má pochopení pro pedagogickou práci, jelikož je učitelkou na gymnáziu v Kralupech nad Vltavou. V této chvíli nemám vyloženě nějaké koníčky. Mám rád přírodu, rád se procházím, nebo jen tak ležím a čtu si. Máme zahradu, takže třeba vykuřuji doutník a medituji. Co mě naplňuje je chlapské hnutí chlapi.cz, kdy se snažím chodit na pravidelná měsíční setkání se svou skupinkou v Pardubicích.

Máte závěrem něco paleobotanického, co byste rád vzkázal čtenářům?

Když to vztáhnu na to, co jsme probírali na začátku, tak jsem se na Antarktidu podíval jen díky tomu, že jsem dělal věc, která je relativně neobvyklá. Chtěl bych tím povzbudit všechny studenty na středních školách, kteří třeba neví, co budou dělat. Díky tomu, že si zvolí jako předmět zájmu nějaké nepodstatné fosilie, které se můžou zdát, že nikoho nezajímají, tak se může stát, že po nich bude někde poptávka.  Paleobotanika je navíc jednou z mála moderních věd, ve které můžeme vystopovat její počátky, které jsou v Česku. U jejího zrodu totiž stál Kašpar Maria hrabě Šternberk, který byl jedním z nejvýznamnějších přírodovědců 19. století. Když si tohle člověk uvědomí, že je vedený v nějaké tradici a že stojíme na ramenech obrů, jak jsem již na začátku říkal, je to pro něj velice důležité. Stejně tak je dobré žít s pokorou, že jsme na některé skutečnosti nepřišli my, ale že už tady byly generace před námi, na které novějšími metodami pouze navazujeme. Věci se totiž můžou měnit a neměli bychom nic odepisovat, že se to dneska nehodí nebo se to nezdá pravdivé.