Jak nám kopytníci pomohou chránit své predátory?

Přesně tuto otázku si položil mezinárodní tým autorů, v jejichž řadách najdeme i Soňu Vařachovou a profesora Pavla Kindlmanna z Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty. Autoři nově publikované studie se zaměřili na monitoring muntžaka červeného v nepálských horách a modelování jeho ekologických požadavků. Přestože se výzkum zaměřoval na jeden konkrétní druh kopytníka, cílem výzkumu je vlastně ochrana levharta.

Je poměrně paradoxní, že když chceme studovat a chránit velké šelmy, jsou klíčem k úspěchu kopytníci. Ti totiž představují oblíbenou potravu predátorů a snížení populačních hustot kopytníků tak vede ke komplikacím při shánění potravy. V takovém případě mohou velké šelmy útočit na hospodářská zvířata a nepřímo tak ohrožovat místní obyvatele. Pokud chceme porozumět velkým šelmám a předejít těmto konfliktům, musíme studovat kopytníky, jejich chování a preferované prostředí a podle získaných poznatků zvolit správné ochranářské kroky.

Autoři studie se zaměřili na samotářského kopytníka subtropických a tropických lesů Asie, muntžaka červeného (Muntiacus vaginalis). Tento kopytník je typickým druhem nepálských vyšších poloh. Hraje proto velmi důležitou roli při ochraně levharta (Panthera pardus), pro kterého je zde oblíbenou kořistí. Muntžaci jsou ve výběru potravy poměrně vybíraví (tzv. browser strategie), živí se především bylinami, ovocem, drobnými větvičkami, semeny, či trávou. Nepohrdnou ovšem ani ptačími vejci či mršinami, pomocí svých špičáků mohou dokonce ulovit drobného savce.

Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) je muntžak červený klasifikován jako málo dotčený taxon. V Nepálu byl tento druh prohlášen za ohrožený a od roku 1973 je zde chráněn. Muntžak žije od subtropických až po vyšší polohy Nepálu. V nižších polohách se vyskytuje druhově bohatší společenství kopytníků, takže muntžak je zde pouze jedním z mnoha druhů sloužících jako potrava levharta. Ve vyšších polohách je však silně dominantním kopytníkem, a proto tady tvoří hlavní část jídelníčku těchto velkých šelem.

Terénní výzkum byl proveden v zimním období pomocí takzvaného transektového sčítání. Tato metoda je běžně využívána při monitoringu divokých savců (zvláště těch velkých) a spočívá v zaznamenávání spatřených jedinců a jejich pobytových znaků (trus, chlupy, stopy či stopní dráhy). Studované transekty byly v této studii vytyčeny podél cest či stezek vychozených zvířaty, a přestože v zimě je sčítání o poznání jednodušší než v létě, pomáhali autorům dva experti na volně žijící savce, dva místní obyvatelé a dva lesní strážci.

Studie se zaměřuje na několik ekologických faktorů, které mohou rozšíření a početnosti muntžaků ovlivňovat. Z parametrů ovlivňujících mikroklima byly zaznamenávány tyto údaje: nadmořská výška, sklon a orientace terénu, zastínění biotopu korunami stromů a hloubka padanky. Autoři dále vyhodnocovali vzdálenost od lidského obydlí, zdroje potravy (travní porosty, stromy), vzdálenost od zdroje vody a typ lesního managementu v místech nálezů pobytových znaků. Pro tento výzkum byly vybrány komunitní lesy, kde probíhá management s ohledem na lesní porosty i lokální obyvatele (konkrétně šlo o komunitní les Tibrekot o rozloze přes 119 hektarů) a chráněné oblasti, kde probíhá management především s ohledem na ochranu porostů a živočichů (tato studie zahrnuje data ze 130 hektarů chráněné lesní oblasti Panchase). Obě studované oblasti se nachází přibližně v 1000 m.n.m. a jsou si podobné v ekologických i topografických charakteristikách. Mezi nejběžnější stromy obou studovaných oblastí patří kaštanovec, čajovník a olše nepálská, ze savců se zde vyskytuje především levhart, makak rhesus, šakal a muntžak, z ptáků zde nejčastěji potkáme bažanta kalije, hrdličku černouchou, vránu hrubozobou či papouška červenotemenného.

Výsledky studie ukazují, že muntžak červený se nachází v různých nadmořských výškách. Oproti předchozímu přesvědčení se ukázalo, že tento kopytník se nezdržuje moc blízko lidských obydlí. Naopak se zdá, že byl lidmi a predátory vytlačen do oblastí s poměrně strmými svahy, kde je méně rušen místními obyvateli. Muntžak aktivně vyhledává lesní porosty s vysokým zastíněním (60-80%) a vrstvou padanky (alespoň 1 cm), která mu slouží jako izolace v zálehu. Pozitivní vliv stromů a travních porostů na výskyt muntžaka pravděpodobně souvisí s dostatkem úkrytů, potravy a vody v těchto místech. Kopytníci se také často skrývají v lese na noc, hledají zde úkryty před dešti a bouřkami v období sucha. Navíc mohou v těchto místech nalézt dostatek opadaného listí a ovoce.

Výstupy studie mimo jiné ukazují, že typ lesního managementu neměl na výskyt muntžaka červeného žádný vliv. Pro ochranu tohoto druhu je tedy třeba brát v potaz především výše zmíněné parametry, konkrétně zastínění biotopů, vrstvu padanky a zdroje potravy či vody.