Energetický metabolismus zemědělství

Vlivem globálních procesů, jakými jsou klimatické změny, nárůst lidské populace a závislost na fosilních palivech dochází k poklesu biodiverzity a ohrožení ekosystémů. Hrozí, že možnosti biosféry přestanou postačovat lidským nárokům na výrobu a spotřebu.

Tým badatelů z Česka a Polska se rozhodl zabývat otázkou toků energie v zemědělských ekosystémech obou zemí po pádu totalitních režimů. Provedl srovnání energetické produktivity zemědělského ekosystému ve vztahu k proměnám využití půdy a sociálně-politickým změnám. K tomu bylo potřeba nejdříve provést analýzu změn v zemědělském hospodaření od pádu komunismu po současnost.

V Českých zemích vládne mírné středoevropské klima a převažuje zvlněná rovina vedle pohraničních hor, v Polsku panuje klima podobné s oceánskými vlivy a převládají rozlehlé roviny, ohraničené horami z jihu. V obou zemích zabírá orná půda zhruba dvě třetiny půdy zemědělské; v obou se pěstují obiloviny, brambory, cukrovka, řepka, chmel, ovoce a zelenina. Pěstování plodin převažuje nad chovem zvířat – prasat, skotu, ovcí, koní a drůbeže.

Zatímco zemědělství Česka prošlo během 20. století industrializací, ponechalo si Polsko ve značné míře tradiční strukturu menších pozemkových vlastníků, která přečkala i éru komunismu. Naopak v Českých zemích, proběhla masivní kolektivizace. Specifikem polského zemědělství je tudíž prostorová rozrůzněnost.

Po pádu komunismu obě země prodělaly podobný vývoj, který řada studií dělí na období zhroucení socioekonomického systému (1989-1993) a období hospodářské restrukturalizace (1993-2005).

V ČR proběhla po pádu komunismu restituce znárodněných pozemků, že zhruba dvou milionů vlastníků však většina svou půdu neobdělává, nýbrž pronajímá. Dominují proto velké firmy: 8 % subjektů ovládá 72 % zemědělské půdy, rodinné farmy pouhých 13 %.

V Polsku se tomu má opačně a malorolníci tam zemědělské půdy drží celých devět desetin.

Polské zemědělství zaměstnává 10.4 % ekonomicky aktivního obyvatelstva oproti 3 % v České republice.

Počet pracovníků v zemědělství během období postkomunistické transformace setrvale klesal, od roku 1990 v Polsku i Česku o více než 40 %. V obou zemích poklesl též podíl zemědělské půdy na hlavu.

Po počátečním útlumu pěstování takřka všech plodin nastal v obou zemích nárůst produkce obilovin, v Polsku navíc i pícnin vzhledem k významu živočišné výroby, která je v ČR upozaděnější.

Nejrozšířenější plodinou v obou zemích jsou obiloviny. V Česku představovaly 39 % v roce 2016. Polsko se drží na 50 %. Daří se také olejnatým plodinám, především řepce, jejichž podíl stoupl ve sledovaném období ze 3 % na 6 % v Polsku a ze 3.5 % na 11 % v Česku.

Plochy osázené trvalými rostlinami v Polsku setrvale přibývá, tato země je ostatně největším vývozcem jablek v Evropě, v České republice zase po vstupu do EU výrazně posílilo vinařství.

V letech 1990 až 2016 vzrostl v Česku podíl pastvin a luk na zemědělské půdě z 8 % na 20 %, v Polsku se průběžně drží okolo 22 %.

Zejména v českém pohraničí se část orné půdy proměnila v pastviny. V obou zemích pak orné půdy ubývá (kromě přeměny na louky a pastviny) jednak zástavbou na předměstích větších sídel, jednak ponecháním ladem. Přišly tak v sledovaném období zhruba o 20 % zemědělské půdy. Té ubylo i v Západní Evropě, tam ale plánovaně ustoupila lesům.

Množství skotu kleslo od roku 1990 v Česku o 60 %, prasat o 65 % a drůbeže o 33 %; v Polsku ubylo 40 % skotu, 45 % prasat a 20 % drůbeže.

A jak se vlastně za sledované období (1990–2016) změnily energetické toky v zemědělských ekosystémech? Autoři použili koncept sociálního metabolismu a interakce mezi ekonomickým systémem a přírodou prozkoumali metodou analýzy materiálových a energetických toků – spočítali podíl energie vydané vůči energii vložené.

Tento výsledný poměr tedy informuje o celkové výkonnosti zemědělského systému z  ekologicko-energetického hlediska.

Příkon energie do zemědělských ekosystémů (fosilní paliva, osivo, produkce hnojiv a pesticidů atd.) mezi lety 1993 a 2012 v obou zemích poklesl: z 60 PJ na 44 PJ v Česku a z 268 PJ na 249 PJ v Polsku.

Výkon poklesl v Česku z 363 PJ na 271 PJ v rostlinné a z 27 PJ na 17 PJ v živočišné výrobě, v Polsku poklesla rostlinná výroba z 1500 PJ na 1421 PJ, zato živočišná výroba stoupla z 83 PJ na 102 PJ.

V Polsku dosáhl roku 2012 energeticky příkon 22 GJ/ha, zatímco v Česku pouhých 13 GJ/ha (na počátku devadesátých let byl příkon v obou zemích okolo 14 GJ/ha).

Zatímco v Česku se poměr energetického příkonu a výkonu ve sledovaném období drží kolem 16.6 %, v Polsku narostl z 17.9 na 21.3 %.

Vstup do EU znamenal pro obě země přístup ke Společné zemědělské politice a tím i k přímým platbám pro všechny farmy nad 1 hektar, což spolu s oživením produkce přineslo i vyšší spotřebu umělých hnojiv.

Produkce dominantních plodin je v Česku energeticky efektivnější. Z hlediska úhrnného výtěžku biomasy a živočišné výroby na plochu zemědělské půdy je ale efektivnější Polsko, i když jeho zemědělství vykazuje vyšší energetický příkon.

Nezůstává bez zajímavosti, jak silným vlivem zapůsobily za, tak krátkou dobu socio-ekonomické mechanismy, zejména v ČR. Vyjevuje se i obecnější trend v modernizaci a růstu efektivity, a to zejména v Českých zemích. Polsko poněkud brzdí struktura menších a rozptýlených, a tudíž méně výkonných, zemědělských jednotek.

Úhrnem lze konstatovat, že se i velmi podobné země, jakými jsou Polsko a Česká republika, vydaly poněkud odlišnými cestami ve struktuře zemědělství a jeho významu pro národní hospodářství a rovněž i v poměru příkonu a výkonu a efektivitě práce.

Česko položilo důraz na rostlinnou výrobu, Polsko na živočišnou, v níž se stalo předním evropským vývozcem. Celková efektivita je ale nižší než v Česku, kde trvale roste, což dokládá pozitivní efekt umenšení živočišné výroby na návratnost energie i investic.

Dlužno poznamenat, že české zemědělství je zaměřeno a na produkci a vývoz surovin (obilí, řepka), Česko je z velké části dovozcem potravin. Tento trend by bylo možno v budoucnu vyvážit zaměřením na lokální produkci a spotřebu potravin, což by mohlo české zemědělství posílit vůči globálním ekonomickým výkyvům. Polsko proplulo složitým obdobím transformace snáze, ale za cenu zpomalení modernizace, větší spotřeby fosilní energie a vývozu zemědělských produktů za nízké ceny. Má jisté nedostatky v efektivnosti zemědělství i množství produktů, které sotva překoná bez pomoci státu.

Vysvítá potřeba posílení pozice obou států na světovém trhu a posílení pozice místních výrobců a jejich energetické efektivnosti politickými prostředky.

Autoři doufají, že jejich studie pohne odpovědnými místy k formulaci udržitelných zemědělských politik. Nejde zde jen o náležité ekonomické hospodaření, ale i o péči o krajinu z hlediska jejich mimo-produkčních funkcí (hospodaření s vodou, biodiverzita), které jsou bohužel v současnosti tragicky zanedbávané.