Nanoplankton a původ uměleckých děl

Do příběhu uměleckých děl vstupují kromě histroiků stále častěji také přírodovědci. Chemici určují složení barev, mineralogové identifikují přítomné minerály a geologové a paleontologové studují podkladové vrstvy, na které byly barvy nanášeny. A co zde hledají? Zkameněliny!

NANOFOSILIE A KŘÍDOVÉ ÚTESY

Vzorky z nesmírně cenných uměleckých děl mají objem často méně než krychlový milimetr, o jaké zkameněliny se tedy může jednat? Jde o fosilie z té nejmenší skupiny – nanoplanktonu. Nejčastěji se jedná o terčíky tvořené řasami skupiny Haptophyta, co jsou mořští planktonní bičíkovci. Útvary, o nichž je řeč, se nazývají kokolity.

Kokolity jsou tvořeny čistým uhličitanem vápenatým téměř bez příměsi hořčíku. Z toho je zřejmé, že bičíkovci si budovali masivnější schránky hlavně v obdobích, kdy mořská voda obsahovala minimální množství Mg. Poměr hořčíku a vápníku se totiž v oceánské vodě cyklicky mění a tzv. kalcitický oceán s nízkým podílem Mg je doložen např. na konci druhohor v křídě. V době, kdy se na pevnině stahovala mračna nad existencí dinosaurů, se v moři natolik dařilo vápnitému nanoplanktonu, že z jeho několika mikrometrů velkých schránek vznikaly horniny. Jsou to známé bílé útesy doverské, rujánské a normandské.

Tento plankton se v oceánech vyskytuje i v současnosti. Na družicových snímcích jsou čas od času pobřežní oblasti zbarveny do bíla – to zrovna „kvete“ nanoplankton. Podobně jako u jinýchdruhů autotrofního planktonu existuje sezóna, kdy se nanoplankton explozivně množí, až zakalí mořskou vodu.

PODKLAD MISTROVSKÝCH PLÁTEN

A nyní z moře zpátky k umění: jako podkladová vrstva pod výmalbu dřevěných soch a tabulových obrazů se totiž od gotiky používala hornina, která tyto útesy buduje – psací křída. Umělci ctící tradici svého řemesla si z generace na generaci předávali technologické postupy a přiváželi materiál z oblastí, kde se tehdy psací křída těžila. Tradice přežila až dodnes – jako restaurátorská surovina se stále prodává křída rujánská, šampaňská a belgická.

Unifikace postupů přípravy podkladových vrstev by však výzkumníky měla spíš mrzet. Proč? Protože bez ohledu na dobu, místo a uměleckou dílnu se opakuje stále stejný příběh: všude nacházíme jako podkladovou vrstvu psací křídu. Naštěstí detailní rozbor prozradí daleko víc.

Jak taková podrobná „nanopaleontologická“ analýza probíhá? Při restaurování uměleckého díla je umožněno, aby si přírodovědec odebral jeden či několik málo vzorků podkladových a barevných vrstev. Vzorek má velikost několik milimetrů kubických, zaleje se do  pryskyřice a pod mikroskopem poskytne pohled lahodící srdci geologa.

V průřezu vzorku se podobně jako na geologickém profilu objeví několik vrstev. V každé vrstvě je zakonzervován čas, místo a okolnosti jejího vzniku, podobně jako je tomu v geologii. V případě uměleckého díla jsou to technologické postupy umělce a dílny, kde vznikalo nebo bylo restaurováno. Restaurování uměleckých děl není totiž moderní vynález, obrazy a sochy se opravovaly už ve středověku. Raně gotická socha tak může mít úpravy pozdně gotické, renesanční i barokní.

CO SKRÝVAJÍ VRSTVY

Ve vzorcích můžeme nalézt kokolity druhů Arkhangelskiella cymbiformis a Arkhangelskiella maastrichtiensis, které určují svrchně křídový věk horniny (kampán–maastricht). To odpovídá době usazování psací křídy. O původu uměleckého díla by to ale zase tolik neřeklo – všechny dílny přece využívaly stejný materiál. Jenže to nemusí být vše! Mezi kokolity se může vyskytnout druh Watznaueria barnesae, který má raději teplejší moře a pochází nejspíš z oblasti tzv. šampaňské křídy. V Německu, kde sedimentovala rujánská křída, prakticky nežil.

Zajímavé informace může poskytnout i míra poškození nanoplanktonu. V některých podkladových vrstvách je nanoplankton téměř nepoškozený, jinde je značně rozlámaný a najdou se i takové, kde je zcela rozdrcený. Může být také dobře zachovaný na bázi, zatímco výše jsou kokolity silně rozdrcené.

Křídový materiál byl patrně před použitím namlet. Uvedené odlišnosti by pak mohly prozrazovat „rukopis“ určité dílny – některá preferovala nemletý materiál, jiná horninu mlela, případně používala rozemletý materiál jenom na povrchové uhlazení podkladové vrstvy.

SLIBNÁ BUDOUCNOST

Požehnáním pro výzkum jsou bohémští umělci, kteří nedováželi předepsanou surovinu na podkladové vrstvy zdaleka, ale používali netradiční materiály ze své blízkosti. U barokních obrazů se zase jako podkladová vrstva používala terakota čili keramický jíl. Tento jíl může být různého geologického stáří a původu, a datování věku horniny tak může poskytnout cenná data sloužící k odhalení místa vzniku uměleckého díla.

Naši „nanodetektivové“ jsou zatím stále začátečníci, o jejich služby při určení původu uměleckých děl se dosud opírá jen několik vědeckých prací. Jak ale budou jejich zkušenosti přibývat, poroste i zájem historiků umění o podobné služby. Máme se nepochybně na co těšit!